Při cestách s mými malými dětmi do parků v pražských Vršovicích jsem v 80. let občas šel kolem Kina Vzlet. Vždy mě napadlo, jak tristní je to pohled a kam došlo vyvlastnění sokolského biografu z roku 1921 ve stylu art deco, jeden z dokladů bolševického ničení architektury.
V roce 2021 byla budova po důkladné revitalizaci zpřístupněna nejen veřejnosti 10. pražského obvodu. Provozovatelem se stala zdánlivě nesourodá trojice uměleckých subjektů – Collegium 1704, Vosto5 a vršovický biograf Kino Pilotů. Nabízejí zajímavý multikulturní koncept, kdy se v měsíčních programech střídají kontrastní projekty, například virtuální biograf Brejlando, dětské Rádio Vzlet, Stand’artní kabaret, světská vokální hudba španělské renesance atd. atp. Bude-li tento koncept fungovat a naplní-li sál, ukáží následující měsíce a snad i roky, ale za sebe doufám, že nový domicil bude pro Collegium 1704 trvalejší než ony předešlé a staronovou krásou oplývajícímu Vzletu přeji ne-ikarovský strmý vzlet k výšinám pražského kulturního života.
V pátek 3. září se ve Vzletu uskutečnil za řízení Václava Lukse první veřejný koncert komorní verze Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704. Pořadatel naštěstí nepodlehl pokušení uvést při tomto slavnostním okamžiku repertoárové jistoty. Naopak byl výrazně koncipován a vystavěn: Johann Sebastin Bach: moteta Komm, Jesu, komm a Signet dem Herrn, Georg Friedrich Händel: kantáta Gloria, Jan Dismas Zelenka: Responsoria pro hebdomada sancta. Označení večera Gloria byl hodně přiléhavý. Byla to vskutku důstojná oslava hudby a svým způsobem i nového Vzletu. Přece jen však ve mně určité skutečnosti zanechaly rozpaky. Snad jediným problémem, když pominu přechodný zápas technika s osvětlením, je akustika sálu. Je totiž více studiová nežli koncertní. Důsledkem je nejen suchost a neobvyklý dozvuk, ale i varování muzikantům, neboť je vše slyšet, byť by to byla sebemenší nepřesnost. Určitě je to skvělý prostor pro zkoušky a snad i pro natáčení, ale pro veřejné koncerty s plným sálem bude třeba pečlivě volit repertoár. Nějak si zde neumím představit oratorium nebo koncertní verzi opery. Například osmičlenný výběr Collegia Vocale zněl skvěle v nižších dynamikách, ve forte to už bylo na hraně. Výborně si skoro v každé skladbě vedl jako vždy orchestr, nicméně vrcholem celého koncertu a všech hudebníků byl jednoznačně Zelenka, který dopadl skvěle a byl prolnut silným duchovních vzepětím, jakkoliv prostor má do duchovnosti daleko. (Architekt samozřejmě respektoval původní určení filmu včetně unikátní promítací sádrové stěny z roku 1923.)
Vstupné Bachovo moteto Komm, Jesu, komm bylo ve sboru trošku poznamenáno nervozitou. Následující Gloria by jistě zářilo více, kdyby s mezinárodní úrovní orchestru plně souznělo sopránové sólo Terezy Zimkové. Je to bezesporu talentovaná zpěvačka, jež se možná časem k oné internacionalitě prozpívá, ale úvodní Gloria nebylo dokonalé. Její občasná diskuse s intonací, přesností rychlých sekvencí a souhrou s orchestrem byla bohužel akustikou umocněna. To co by bylo překryto stylovostí a expresí v kostele či v Rudolfinu, bylo tady nahé. Naštěstí během skladby nabývala paní Zimková na jistotě, takže Amen bylo již suverénní. Zatím ale slyším tento zajímavý soprán spíše v roli excelentního leadera sboru. Po nádherném zelenkovském zážitku přišla působivá dvojsborová tečka Bachova moteta Zpívejte Hospodinu píseň novou.
Byl to večer, který vyslal signál, že do té doby klasickou hudbou víceméně nepolíbené Vršovice se staly domácím souboru vysoké mezinárodní úrovně. Doufám, že si tuto čest budou uvědomovat tamní politici všech stran a hnutí za jakékoli vlády.
