pondělí, 19. leden 2009

Vzkříšený Argippo

Napsal(a) 

Vzkříšený Argippo, foto archiv Hofmusici Vzkříšený Argippofoto: archiv Hofmusici

Dne 3. května bylo početné publikum Španělského sálu Pražského hradu svědkem mimořádné kulturní události. Soubor Hofmusici pod vedením Ondřeje Macka provedl světovou premiéru rekonstrukce dlouho pohřešované opery Argippo od Antonia Vivaldiho. Tuto operu složil Vivaldi pro Prahu a s největší pravděpodobností ji zde také roku 1730 řídil. Partitura této opery je však nezvěstná, a tak bylo toto dílo až donedávna považováno za ztracené. Polovina árií z této opery se však dochovala jako součást jistého rukopisu v bavorském Řezně, který se díky pokročilé evidenci hudebních pramenů dostal i do elektronické databáze RISM A/II, což Ondřejovi Mackovi také umožnilo přesnější identifikaci Vivaldiho árií (viz též článek Jany Spáčilové Návrat pražské opery v HARMONII 4/2008). Původní inscenace Argippa byla v Praze provázena tištěným libretem, které obsahuje osmnáct árií. Z nich je v řezenském rukopise dochováno sedm, další dvě árie se stejným textem se vyskytují v jiných Vivaldiho operách, přičemž je velmi pravděpodobné, že zůstala zachována i jejich hudební podoba. Chybějící árie doplnil Ondřej Macek z dalších Vivaldiho děl, což byla skladatelova poměrně běžná praxe. Třebaže se tedy opera nedochovala celá a pro její znovunastudování bylo potřeba dokomponovat i všechny recitativy, jedná se o významnou událost, kterou lze srovnat s podobným nálezem velké části Vivaldiho opery Motezuma z roku 2002. (Zde se jedná skutečně o operní partituru, avšak neúplnou: chybí část prvního a třetího aktu, celkově je ale dochováno 9 árií a tercet a větší nebo menší části dalších tří árií, tedy více než polovina sólových hudebních čísel nemluvě o recitativech.)

Novodobá premiéra byla nastudována poloscénicky, což jistě přispělo k atraktivitě celého večera. Režie (Zuzana Vrbová ) vycházela z principů barokní gestiky, jež barokním kostýmům sluší rozhodně více než civilní herectví, které leckdy místo aby dílu „aktualizací“ pomohlo, spíše vytvoří mezi jednotlivými uměleckými složkami ještě větší rozpor (viz například inscenaci Ercole in termodonte v režii Johna Pascoe, Spoleto 2006). Třebaže u některých interpretů byla gesta poněkud rutinní, na adekvátní divadelní scéně tento způsob pojetí může vyznít velmi dobře. I ve Španělském sále však mohli diváci děj typického intrikového barokního libreta sledovat v originále i v českém překladu, což snížilo potenciální bariéru mezi jevištěm a hledištěm. Hudební nastudování bylo velmi pečlivé, Mackova představa temp a afektů jednotlivých čísel byla výstižná (lze-li tak po jednom poslechu soudit) a orchestrem tlumočena přesvědčivě. Kapelníkova možná až příliš ideální představa však ne vždy odpovídala možnostem všech zpěváků a akustice sálu, což se projevilo občasným „sednutím“ tempa a především malou srozumitelností zpívaného slova. Rozdíl mezi místem v polovině sálu a prvními řadami byl v tomto směru zcela zásadní. Nejlépe ovládl prostor barytonista Zdeněk Kapl v roli krále Tisifara (ovšem místy i za cenu forze) a sopranistka Barbora Sojková (Silvero) s ideálně posazeným hlasem. Titulní roli zpívala s přehledem Astrid Monika Hofer , rakouská mezzosopranistka, jíž téměř kontinuální vibrato pomohlo ke znělosti, ale bohužel snížilo srozumitelnost textu a efektivitu ornamentiky. Jana Bínová Koucká i Pavla Štěpničková , obě již zkušené interpretky barokního repertoáru, dokázaly své pečlivě připravené role Osiry a Zanaidy plnohodnotně „prodat“ pouze předním řadám. Časté unisono houslí a hobojů zpěvákům v daných podmínkách také příliš nepomohlo. Krásná Vivaldiho hudba, celkové nasazení všech účinkujících, skvělé kostýmy i slavnostnost okamžiku však dokázaly většinu publika dostatečně nadchnout a proměnit večer v malý svátek – úsilí všech zúčastěných tak bylo po zásluze odměněno velkým potleskem.

Vivaldiho opery, tak jako většina obdobného italského repertoáru 18. století, vyžadují k přesvědčivé realizaci skutečně mnohostrannou pěveckou virtuozitu, jejíž základy již dávno nejsou obecným majetkem pěveckého umění. O to více můžeme ocenit úsilí interpretů a přát si, aby další chystané produkce byly po „usazení“ rolí a nastudování v adekvátním prostoru ještě úspěšnější.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.