pondělí, 6. červen 2011

Vzkříšení na prahu půstu

Napsal(a) 

Postní koncerty rakouského souboru staré hudby Concentus musicus Wien , který za dva roky oslaví neuvěřitelných šedesát let existence se stále inspirujícím a vitálním Nikolausem Harnoncourtem v čele, jsou již tradičně věnovány duchovní hudbě. Nejinak tomu bylo i o prvním postním víkendu 12. a 13. 3., kdy ve Velkém sále vídeňského Spolku hudby v koncertech Společnosti přátel hudby ve Vídni zaznělo dvoudílné italské oratorium Georga Friedricha Händela La Resurezzione di Nostro Signor Gesù Cristo, HWV 47 (Vzkříšení našeho pána Ježíše Krista), pocházející z let skladatelova římského pobytu (premiéra a repríza se uskutečnily na Velikonoční neděli a pondělí roku 1708 v římské rezidenci kardinála Ottoboniho). Dvoudílné oratorium na text Carla Sigismonda Capeceho inspirované podobnými skladbami Caldarovými či Scarlattiho jsem naposledy slyšel v Ostravě v provedení Collegia 1704 s Václavem Luksem a výborným kvintetem sólistů v čele s nezapomenutelnou Martinou Jankovou (HARMONIE 2009/ 12), a proto jsem byl na vídeňské provedení (recenzuji koncert 12. 3.) zvědavý přinejmenším jako na generační konfrontaci střední a nejstarší generace dirigentů z oblasti staré hudby.

Harnoncourtovo nastudování tentokrát neprovázela žádná odřeknutí sólistů, a tak se Vídeňané opět mohli setkat s nedostižnou a stylově naprosto přesnou sopranistkou Robertou Invernizzi (Marie Magdalena), altistkou Wiebke Lehmkuhl (Marie Kleofášova), která byla pro mne překvapením večera, poněkud dandyovským Toby Spencem (Jan Evangelista), který byl Harnoncourtovi naposledy výborným Tomem Rakewellem ve Stravinského Životu prostopášníkově, diabolicky věrným a hlasově virtuózním Luca Pisaronim (Lucifer) a pro mě bezkonkurenční Christine Schäfer , z jejíž pouhé přítomnosti na pódiu mě mrazilo v zádech, natož když svým existenciálně nalomeným hlasem, v němž je cosi esenciálně ženského („ewig weibliches“, chce se mi říci s Goethem), interpretovala roli Anděla. Pěvecké obsazení bylo z kategorie snů a podobně strhující byla i v afektech čitelná hra souboru CMW, v němž vedle standardního obsazení oratoria (smyčce, viola da gamba, trubky, hoboje, zobcové flétny, příčná flétna) zaujal klíčovou roli mně bohužel neznámý pozounista, jemuž mezi instrumentalisty na pódiu patřil vavřín večera. Klíčovou roli pozounu, jehož part není v Händelově notovém zápisu rozepsán a který se obvykle užívá jen k zesílení basové linie, úvodem vysvětlil Harnoncourt, který s rozmarem a v dobrém rozpoložení upozornil na pozounovou obnovenou premiéru a stručně komentoval jednotlivé části oratoria. Večer se tak proměnil ve workshop s koncertem pro Schäfer a jedinečného pozounistu, jimž zdatně sekundovali ostatní sólisté a instrumentalisté s Invernizzi a Pisaronim v čele. Zatímco prosincový koncert s apollinským podáním Bachovy Mše h moll ve mně zanechal obavy, zda se nestal Harnoncourtův Bach příliš akademickým, dionýská kreace händelovská posluchače strhla již úvodní sinfonií a nesla je proudem afektů a hudební rétoriky, umocněných dirigentovou schopností vizualizovat hudební představy, celým večerem. Zda se tento koncert stane jedním z recenzentových životních hudebních zážitků, prověří čas. Již nyní se však těší na závěrečný červnový koncert souboru CMW, který bude zasvěcen taneční hudbě Haydnově, Mozartově, Schubertově a Lannerově.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.