Vzkříšení Collegia 1704 s akcentem

Málokterá barokní Ouvertura se tak skvěle hodí na slavnostní zahájení sezony jako ta z Händelova La Resurrezione. Gejzír radosti, energie, virtuozity, společného muzicírování a napětí. Právě tou včera otevřelo Collegium 1704 sezonu v pražském Rudolfinu, a následovalo po ní samozřejmě i celé římské oratorium velkého Georga Friedricha. České publikum má to štěstí, že může poměrně pravidelně slýchat velká Händelova oratoria ve většinou skvělém podání Collegia, bylo tomu tak v poslední době například při koncertech, na kterých zněl Mesiáš nebo Izrael v EgyptěLa Resurrezione patří k tomu nejlepšímu, co Händel během svého římského období stvořil. Na nekomplikovaném námětu boje dobra a zla prostupujícího Kristovo Vzkříšení vystavěl dvouhodinovou přehlídku své geniální hudební invence, která na první poslech dojme, rozruší, rozradostní. Je to lapidárně řečeno překrásná hudba. A návštěvníci včerejšího koncertu ji ocenili bouřlivými ovacemi, které se často v Rudolfinu neslyší, to je nutno zmínit hned na začátku.

Collegium 1704 si přizvalo k provedení sólisty zvučných jmen, s nimiž se pojilo také velké očekávání. Julii Lezhnevu netřeba představovat, Raffaella Milanesi s Collegiem spolupracuje dlouhodobě, finský tenorista Topi Lehtipuu má u nás početné nadšené publikum. Výrazné individuality doplnili italský basista Luigi De Donato a italská mezzosopranistka Francesca Ascioti. Milovník operních afektů a sršících emocí musel být ve svém živlu a nevěděl, čím si dřív nechat rozhodit účes. Jestli furiózními koloraturami v ohromně náročné (technicky i psychologicky) vstupní árii Anděla (Lezhneva), hlasovou i fyzickou naléhavostí a drásavostí Maddaleny (Milanesi), která svou intenzitou víří i vody opodál protékající Vltavy, nebo profondního démonického Lucifera (De Donato). A stejně jako bych mohla vršit přívlastky, které laskavému čtenáři přiblíží můj včerejší zážitek, vršily se i emoce, interpretační finesy, prudké střihy. Přesně to, kvůli čemu publikum na konci vstává k nadšenému potlesku.

Podle mého se vydařila o poznání více druhá polovina, kde se partitura (a s ní i interpreti) lehce uklidní. K hudebním vrcholům večera patřily obě dvě árie anděla (Risorga il mondo a Se per colpa di donna infelice), ve kterých si Julia Lezhneva získala publikum svou vřelostí, i v náročných pasážích krásně položila händelovskou kantilénu a otevřela svůj tmavší témbr. Jako nebeské spočinutí (v případě tohoto námětu si snad můžu takové přirovnání dovolit) působily vstupy houslí a gamby na začátku árie Per me già di morire v rukou Ivana Ilieva a Hany Flekové v dialogu s flétnou a hoboji (Julie BranáKatharina AndresPetra Ambrosi), úžasný klid a jistotu vnášela generálbasová sekce v čele s Pablo Kornfeldem a Janem Krejčou.

Za spíše problematickou považuji první půli oratoria, která podle mě trpěla dvojitou přemírou – tempového neklidu a pěveckého afektu. Na svižná tempa jsme u Václava Lukse a jeho ansámblu zvyklí, většinou se mu díky nim podaří dostat z partitury jiskřivou, plastickou a úžasně životnou hudbu – díky mu za to. Na debaty o vhodnosti těchto temp jsme zvyklí taky, můžeme se odkazovat na traktáty, na lidský tep, na praxi současnou nebo třicet let starou a najdeme argumenty objektivní i subjektivní. Ty ale můžou jít stranou v momentě, kdy je tempo tak rychlé, že zpěvák nestíhá zpívat, natož vyslovovat, kdy se fráze tříští a neslyšíme ani její konec, ani začátek, protože prostě není čas na přípravu, nádech a výdech. Což včera bohužel platilo nejen u technicky náročných koloraturních pasáží ve vstupní Disseratevi, o porte d´Averno nebo pro alt nepříjemně nízko položených běhů v Naufragando va per l´onde, ale i u ostatních (Caddi, è ver), které už tolik virtuozity nevyžadují.

Luigi De Donato byl skvělým uhrančivým záporákem, který by vynikl, kdyby kolem něj bylo trochu víc volnosti – tu mu poskytl Topi Lehtipuu svým subtilním projevem (místy až příliš), dámy Milanesi a Ascioti ale jako by hrály hru na Více je vždycky více. Obzvlášť paní Milanesi je na pódiu pozoruhodným zjevem – umanutě tvořící každou notu, z hloubi země dolující každý perfektně vybroušený vokál. Je-li na tomto způsobu prožívání hudby pro mě něco pozoruhodného, pak míra – lépe řečeno ona přemíra – zaujetí, s níž Milanesi takto zpívá. Jako kdyby se houslista co chvíli opájel sterými způsoby, kterými dokáže přiložit smyčec ke struně.

S překvapením jsem zjistila, že po poslechu včerejší hvězdné sestavy stavím na pomyslnou první příčku starší záznam Collegia z roku 2010, kdy zaznělo Resurrezione na Svatováclavském hudebním festivalu. Krásně se tu zpívá (Martina Janková, Kateřina Kněžíková, Mariana Rewerski, Jaroslav Březina, Lisandro Abadie), je na všechno čas a hlavně panuje důvěra v Händelovu hudbu a v to, že má dostatek dramatismu a vášně sama o sobě. Záznam je dosud možné shlédnout zde.

Vzpomínala jsem také včera při koncertě na slova kolegy Petra Kadlece, který v profilu velké dirigentské legendy Bernarda Haitinka (vyjde v listopadové HARMONII) píše: „Udržet míru je to nejdůležitější. Uvědomil jsem si díky tomu jeden z nešvarů, který u dnešních technicky skvěle disponovaných interpretů často zažíváme. Výborně zvládnutá technika často vede k celkovému přehánění: tempa, dynamiky, výrazu a samozřejmě i akcentů. Leccos je pak tak ‚přeakcentované‘ a ‚rozakcentované‘, že tím vzniká jakási falešná živost či spíše pouhá vzrušivost.“ Námět k přemýšlení a pěkný víkend všem.

Sdílet článek: