úterý, 3. červen 2014

Vzácná konjunkce trojhvězdí

Napsal(a) 

Josef Špaček, Jan Bartoš, Tomáš Jamník, foto Jan Starý Josef Špaček, Jan Bartoš, Tomáš Jamníkfoto: Jan Starý
Prague Music Performance umí připravit ledacos – interpretační mistrovský kurz, přehlídku filmů, netradiční koncert, přivézt ambiciózní mladý orchestr. Dne 6. 5. uspořádal institut, jehož zakladatelem byl Zenon Fishbein, v pražském kostele sv. Šimona a Judy koncert ad hoc vytvořené komorní sestavy: klavír – Jan Bartoš, umělecký ředitel PMP, housle – Josef Špaček, violoncello – Tomáš Jamník. Všichni patří mezi nejzajímavější mladé české hudebníky a i tentokrát prokázali špičkové sólové a komorní kvality, flexibilitu a schopnost naslouchat.

Večer hudebních lahůdek otevřel Jan Bartoš a na postarším Bösendorferovi rozehrál bohatou paletu úhozů a barev jak v Zaniklém štěstí (cyklus Sny) Bedřicha Smetany (je potěšující, že Smetanu neumí dobře hrát jen Jitka Čechová), tak ve Třech skladbách Miloslava Kabeláče. Strukturálně až bachovsky promyšlená a melodicky okouzlující hudba, která se neslyší často.

Dvě dua pro housle a klavír Bedřicha Smetany „Z domoviny“ se stala pro české houslisty jakousi obdobou povinné školní četby, a často s podobnými důsledky. Znějí u nás od školních přehrávek po koncertní sály, skvěle i mizerně, až se téměř otupí vnímání jejich geniální jedinečnosti. Když tato dua nezazní v dokonalém a rovnocenném dialogu, zevšední a zbanální. I já jsem měl pocit, že nic z provedení jejich partitury mne už nikdy ničím nemůže překvapit či nově zaujmout. Omyl. Houslista Josef Špaček a klavírista Jan Bartoš toto dílo oživili a nasvítili způsobem, ve kterém náhle vynikly opomíjené a zašlé prvky skladby v sugestivní a objevné působivosti. U houslisty mne zaujaly dlouhé fráze – „nekonečný smyčec“ legatissimo zvuku, citlivě diferencované vibrato, neotřelá a přitom velmi přirozená a logická agogika frází, úžasná pp (znělá!), atp. Velmi mne oslovilo i lehce kadenční pojetí začátku 2. dua. Špaček umí ideálně nacházet a zvládat smyky, umoc­ňující zamýšlený výraz – např. zvukově efektní ricochet ap. Ač nejsem příznivcem bra­vurních vylepšování příliš „jednoduchých“ houslových partů, v případě závěrečných taktů Presta je zahraná verze z pera Hanse Sitta dávno osvědčeným a přesvědčivým finále z doby jinak značně necitlivé úpravy v druhém vydání díla Petersem (1890). Josef Špaček už nyní patří mezi elitu českých houslistů. Klavírista Jan Bartoš se vyznačuje výrazným citem pro uměřenost zvuku svého nástroje vůči zvuku partnerského nástroje v jakékoliv dynamické hladině, stejně jako zřetelným vyjadřováním příslušného hlasu a tónu v klavírní partituře. Touto citlivostí a schopností učinit z každého prstu nezávisle se vyjadřujícího „sólistu“ mi připomněl v tomto jedinečného Josefa Páleníčka. Oba umělci představili Smetanova dua způsobem, jenž překonal mnou dosud slyšená provedení.

Josef Špaček, Tomáš Jamník, Jan Bartoš, foto Jan Starý Josef Špaček, Tomáš Jamník, Jan Bartošfoto: Jan Starý
Poslední violoncellová Sonáta č. 3 Bohuslava Martinů je možná nejkrásnější sonátové dílo české cellové literatury. A určitě jedno z nejobtížnějších. Třívěté dílo se mimo jiné vyznačuje osobitým pojetím sonátové formy, bohatou zvukovostí („neoimpresionismus“) a harmonickou bohatostí. Oproti před­chozím sonátám obsahuje více sólového klavíru, violoncellový part je technicky ještě náročnější. První tištěná verze Sonáty v některých detailech neodpovídala autorovu původnímu rukopisu, byla upravena (se svole­ním autora) violoncellistou Františkem Smetanou do „cellovější“ podoby. Přísně dle Martinů ji posléze znovu zrevidoval muzikolog Aleš Březina. Tomáš Jamník velmi citlivě a účinně zvolil kombinaci z předností obou verzí. Jamník, stejně jako Josef Špaček či Jan Bartoš, již patří mezi nejúspěšnější a nejzajímavější interprety české hudební současnosti. I zde proto mohu jen opakovat, co jsem vyjádřil v popisu předchozího dua.

Dvouvěté Duo č. 1 pro housle a violoncello Bohuslava Martinů je oslňující hudební ohňostroj dvou smyčcových nástrojů, plný kontrastních barev a odstínů nálad. Předpokladem jeho úspěšného a srozumitelného provedení je dokonalé mistrovské ovládání nástroje. Martinů jej napsal v Paříži roku 1927 pro dva vynikající hráče, tehdejšího koncertního mistra České filharmonie Stanislava Nováka a cellistu Mauritze Franka. Krásnou shodou okolností je také Josef Špaček koncertním mistrem ČF. V Preludiu působily svíravé disonance polyfonních propletenců až omamně, Rondo bylo tancem živých tónových vírů. Sólové kadence obou nástrojů jsou inspirovány Ravelovým Cikánem, a zvláště ta cellová je technicky srovnatelná s nároky např. sólové sonáty Kodályho. Tomáš Jamník je excelentní cellista nejen přirozeně působící virtuositou – třeba jeho tremola a morenda zněla jako závany barevných polotónů. Pánové předvedli špičkové umění vrcholné komorní interpretace.

V závěru se tři mladí hudebníci převtělili v dočasné, ale dokonalé klavírní trio. Klavírní trio č. 4 Antonína Dvořáka „Dumky“ je možná jeho nejhranějším a nejpopulárnějším triem, ne-li jeho komorním dílem vůbec. Známe ho z provedení a nahrávek všech špičkových souborů. Je to dílo lákavé nejen geniální hudebností, ale i oblíbená vizitka vypovídající o umění interpretů. Až jsem už občas při poslechu jeho šesti vět měl pocit podobný přesycení příliš častou lahůdkou opakované chuti. Tak jako předtím u Smetanova dua, odevzdal jsem se očekávání „tisícátého“ poslechu stále podobně „vystřiženého“ díla. Tři mladíci však provedli něco jako když skvělý restaurátor vyčistí slavný obraz od nánosů a přemaleb. Náhle zíráme na tu novou neznámou krásu. Triová sestava Špaček – Jamník – Bartoš byla překvapivě inovativní, a byť byla spíše příležitostnou – pánové mají „své“ stálé komorní soubory – jevila se mi srovnatelná s nejskvělejšími klavírními trii. Na závěr chci zmínit velmi prozaický, leč následováníhodný detail: umělci minimalizovali pauzy mezi větami na pouhou dramaturgicky potřebnou pomlku a hráli věty téměř attacca. Pomlky neobohacovali ani kvintami, ani kapesníky, ani ručníky...

Psáno pro: HARMONIE 06/2014

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.