Večer hudebních lahůdek otevřel Jan Bartoš a na postarším Bösendorferovi rozehrál bohatou paletu úhozů a barev jak v Zaniklém štěstí (cyklus Sny) Bedřicha Smetany (je potěšující, že Smetanu neumí dobře hrát jen Jitka Čechová), tak ve Třech skladbách Miloslava Kabeláče. Strukturálně až bachovsky promyšlená a melodicky okouzlující hudba, která se neslyší často.
Dvě dua pro housle a klavír Bedřicha Smetany „Z domoviny“ se stala pro české houslisty jakousi obdobou povinné školní četby, a často s podobnými důsledky. Znějí u nás od školních přehrávek po koncertní sály, skvěle i mizerně, až se téměř otupí vnímání jejich geniální jedinečnosti. Když tato dua nezazní v dokonalém a rovnocenném dialogu, zevšední a zbanální. I já jsem měl pocit, že nic z provedení jejich partitury mne už nikdy ničím nemůže překvapit či nově zaujmout. Omyl. Houslista Josef Špaček a klavírista Jan Bartoš toto dílo oživili a nasvítili způsobem, ve kterém náhle vynikly opomíjené a zašlé prvky skladby v sugestivní a objevné působivosti. U houslisty mne zaujaly dlouhé fráze – „nekonečný smyčec“ legatissimo zvuku, citlivě diferencované vibrato, neotřelá a přitom velmi přirozená a logická agogika frází, úžasná pp (znělá!), atp. Velmi mne oslovilo i lehce kadenční pojetí začátku 2. dua. Špaček umí ideálně nacházet a zvládat smyky, umocňující zamýšlený výraz – např. zvukově efektní ricochet ap. Ač nejsem příznivcem bravurních vylepšování příliš „jednoduchých“ houslových partů, v případě závěrečných taktů Presta je zahraná verze z pera Hanse Sitta dávno osvědčeným a přesvědčivým finále z doby jinak značně necitlivé úpravy v druhém vydání díla Petersem (1890). Josef Špaček už nyní patří mezi elitu českých houslistů. Klavírista Jan Bartoš se vyznačuje výrazným citem pro uměřenost zvuku svého nástroje vůči zvuku partnerského nástroje v jakékoliv dynamické hladině, stejně jako zřetelným vyjadřováním příslušného hlasu a tónu v klavírní partituře. Touto citlivostí a schopností učinit z každého prstu nezávisle se vyjadřujícího „sólistu“ mi připomněl v tomto jedinečného Josefa Páleníčka. Oba umělci představili Smetanova dua způsobem, jenž překonal mnou dosud slyšená provedení.
Poslední violoncellová Sonáta č. 3 Bohuslava Martinů je možná nejkrásnější sonátové dílo české cellové literatury. A určitě jedno z nejobtížnějších. Třívěté dílo se mimo jiné vyznačuje osobitým pojetím sonátové formy, bohatou zvukovostí („neoimpresionismus“) a harmonickou bohatostí. Oproti předchozím sonátám obsahuje více sólového klavíru, violoncellový part je technicky ještě náročnější. První tištěná verze Sonáty v některých detailech neodpovídala autorovu původnímu rukopisu, byla upravena (se svolením autora) violoncellistou Františkem Smetanou do „cellovější“ podoby. Přísně dle Martinů ji posléze znovu zrevidoval muzikolog Aleš Březina. Tomáš Jamník velmi citlivě a účinně zvolil kombinaci z předností obou verzí. Jamník, stejně jako Josef Špaček či Jan Bartoš, již patří mezi nejúspěšnější a nejzajímavější interprety české hudební současnosti. I zde proto mohu jen opakovat, co jsem vyjádřil v popisu předchozího dua.
Dvouvěté Duo č. 1 pro housle a violoncello Bohuslava Martinů je oslňující hudební ohňostroj dvou smyčcových nástrojů, plný kontrastních barev a odstínů nálad. Předpokladem jeho úspěšného a srozumitelného provedení je dokonalé mistrovské ovládání nástroje. Martinů jej napsal v Paříži roku 1927 pro dva vynikající hráče, tehdejšího koncertního mistra České filharmonie Stanislava Nováka a cellistu Mauritze Franka. Krásnou shodou okolností je také Josef Špaček koncertním mistrem ČF. V Preludiu působily svíravé disonance polyfonních propletenců až omamně, Rondo bylo tancem živých tónových vírů. Sólové kadence obou nástrojů jsou inspirovány Ravelovým Cikánem, a zvláště ta cellová je technicky srovnatelná s nároky např. sólové sonáty Kodályho. Tomáš Jamník je excelentní cellista nejen přirozeně působící virtuositou – třeba jeho tremola a morenda zněla jako závany barevných polotónů. Pánové předvedli špičkové umění vrcholné komorní interpretace.
V závěru se tři mladí hudebníci převtělili v dočasné, ale dokonalé klavírní trio. Klavírní trio č. 4 Antonína Dvořáka „Dumky“ je možná jeho nejhranějším a nejpopulárnějším triem, ne-li jeho komorním dílem vůbec. Známe ho z provedení a nahrávek všech špičkových souborů. Je to dílo lákavé nejen geniální hudebností, ale i oblíbená vizitka vypovídající o umění interpretů. Až jsem už občas při poslechu jeho šesti vět měl pocit podobný přesycení příliš častou lahůdkou opakované chuti. Tak jako předtím u Smetanova dua, odevzdal jsem se očekávání „tisícátého“ poslechu stále podobně „vystřiženého“ díla. Tři mladíci však provedli něco jako když skvělý restaurátor vyčistí slavný obraz od nánosů a přemaleb. Náhle zíráme na tu novou neznámou krásu. Triová sestava Špaček – Jamník – Bartoš byla překvapivě inovativní, a byť byla spíše příležitostnou – pánové mají „své“ stálé komorní soubory – jevila se mi srovnatelná s nejskvělejšími klavírními trii. Na závěr chci zmínit velmi prozaický, leč následováníhodný detail: umělci minimalizovali pauzy mezi větami na pouhou dramaturgicky potřebnou pomlku a hráli věty téměř attacca. Pomlky neobohacovali ani kvintami, ani kapesníky, ani ručníky…
Psáno pro: HARMONIE 06/2014
