Festival hudebního divadla je obroční celorepubliková prezentace opery, operní bienále. Koná se vždy Praze, letos posedmé. Takové operní klání je mnohostranně záslužné: Pražané dostanou jakýsi vhled do děje na oblastních scénách a mimopražské soubory zažijí slast metropolního hostování. Také ceny fungují na jevišti i v hledišti. Účinkující usilují o čestné Libušky, divácké věcné ceny se losují. Pořadatelem festivalu je Jednota hudebního divadla, záštitu dal prezident republiky, primátor hl. města i ministr kultury. Přívětivá cena vstupenek vyhovuje právě té výseči společnosti, pro kterou je opera jakýsi životní návyk a potřeba, nikoliv společenský diktát. Tím větší škoda, když se lační operní diváci nechají vděčně zasytit i žbrundou, místo, aby žádali vybranou krmi. Opera 2005 zajala lednové a únorové víkendy, závěrečný galakoncert předal Libušky, skleněné plastiky navržené Martinem Feitem, a spojil se dobročinně s Nadačním fondem Fatum. O Libuškách rozhodují odborníci i laici. Cenu za nejlepší inscenaci udílí porota kritiků, pro nejlepší ztvárnění role hlavní a vedlejší je jury emeritních sólistů pražského Národního divadla, jednu Libušku má ředitelka festivalu výhradně pro své rozhodnutí a laická porota je pětice fanoušků, vylosovaná z abonentů předchozího festivalu. Sluší se zdůraznit, že v Česku má každé větší město stálou operní scénu: Brno, České Budějovice, Liberec, Olomouc, Opava, Ostrava, Plzeň, Praha – ND a SOP, Ústí n. Labem. Deset kamenných domů je velké architektonické dědictví, hlavně však dokument operní tradice. Univerzální klíč k festivalu je slogan, který se jednou objevil jako motto: Opera tady a teď. Co dal dnešek? Ostře dvojhranný poznatek: opera žije a má své diváky – to dokazuje vysoké procento návštěvnosti a ovace -, opera je v tvůrčí stagnaci pěvecké a inscenační, to ukázala úhrnná většina představení. Když zpěváci neumějí zpívat, je to pro operu ještě horší, než když režiséři předepíší hloupé bloumání v hloupých kulisách. Neútočím na pěvce, děsí mne falešné milieu, které jejich zástupy drží v omylu, že zpěváky jsou, ač mají pro operní kariéry jen chabé vybavení. Co s pedagogy, kteří ty mladé hlasy vyškolili na úroveň, která až na čestné výjimky prokazuje nedostatečnost, kazy a jasnou směrovku k ztrátě hlasu? Za každým výkonem, který jsme slyšeli, je lidský osud a nechci tiskem vláčet ty, kteří z dnešního průměru mají zítřejší cestu ke dnu. Těšil mne bezproblémově radostný výkon Martina Bárty v roli Mlynáře v Lucerně Vítězslava Nováka (divadlo J. K. Tyla v Plzni). Těšilo mě, že Tomáš Černý (Edgar v Donizettiho Lucii di Lammermoor , SOP Praha), opouští některé manýry a pracuje na kultivaci svého projevu. Oba dostávají Libušky. Rozumím, že se poroty upnuly k Janáčkově Pastorkyni . Národní divadlo moravskoslezské Ostrava přivezlo živé představení s trumfem Itala. Gianluca Zampieri zpívá Lacu naplno zvučně a češtinou tak krásnou, jaká z úst našich pěvců vychází pomálu. Hýření slováckých rekrutů efektně otevřelo drama, nesouhlasím však s režisérem Michaelem Tarantem , když postavy traktuje jako zlé, Kostelničku i Lacu. Jádro Janáčkova dramatu je v hříchu z lásky, rozehrává podoby lásky. Které výkony utkvěly v paměti? Švarný Števa Václava Moryse a drobnosti, mlynářova bába v Lucerně Anna Barová , Peter v Humperdinckově Perníkové chaloupce Pavla Kamase . Ve velkých partech nejen Gianluca Zampieri, také Nikolaj Někraso v jako Michele v Pucciniho Plášti (Severočeské divadlo Ústí n. Labem) napovídají, že cesta naší opery vede přijímáním cizinců za své. Dramaturgie byla pestrá i málo známými tituly, Čajkovského Jolantou a Saleriho Falstaffem . Režie a scéna? Přivalila vlnu klišé. Úniková cesta však nevede kouřovým dýmem, který se valil snad všemi inscenacemi. Naopak, hledám, kdo by ten nešvar vymýtil. Stejně ukazuje jen bezradnou hrubost režie, návyk pěvců a bezmoc diváků – což nikomu nevadí, že smrdí a dusí?
