Výroční Lamento souboru Opera Diversa

Ačkoliv si brněnský orchestr Ensemble Opera Diversa připomněl středečním koncertem (29. března) v sále Konventu Milosrdných bratří 20. výročí svého „oficiálního“ působení, hlavní téma večera Lamento souznělo s blížícím se pašijovým týdnem. V rámci předvelikonočních „nářků“ zazněly hned dvě premiéry – první české provedení skladby Tuireadh pro klarinet a smyčce skotského skladatele Jamese MacMillana a světová premiéra (za přítomnosti skladatele) Rex tremendae majestatis pro smyčce a zvukovou stopu Vladimíra Franze, který dílo zkomponoval přímo pro Ensemble Opera Diversa. Orchestr vedla dirigentka souboru Gabriela Tardonová. Jako sólisté vystoupili Milan Paľa (tentokrát na violu) a klarinetista Jiří Mráz.

Již z kraje večera ustanovila lamentační charakter koncertu slzavá kompozice Lachrymae pro violu a smyčce anglického skladatele Benjamina Brittena. Zatímco původní verzi pro violu a klavír (1950) stihl Britten osobně provést s violistou Williamem Primosem, kterému dílo věnoval, premiéry instrumentace pro violu a smyčce (1976) se již nedožil. Podtitul Brittenových LachrymaeReflections on a Song of Dowland – poukazuje na dlouholetou fascinaci Brittena „plačtivým“ hudebním básníkem Johnem Dowlandem, jehož několik písní (jmenovitě například If my complaints could passions move, Flow my tears či Come, heavy sleep) tvoří motivický materiál Brittenova „nářku“. Ačkoliv se Lachrymae řadí mezi primárně kontemplativní díla, pestrost Brittenova kompozičního jazyka dodává různým hudebním polohám skutečně osobité emoční vyznění. Tento vnitřní pohyb by mohl snadno zapadnout nebýt až pedantského (v tom nejlepší slova smyslu!) lpění na detailech jak ze strany violisty Milana Paľy, tak i dirigentky Gabriely Tardonové. Zvláštní pozornost si zaslouží především práce s expresivitou, která je – spolu s onou tesknou lyričností – inherentní součástí díla, avšak která bývá současně na úkor oné titulární „slzavosti“ trestuhodně přehlížena. Nastudování Gabriely Tardonové bylo divoké, dramatické, dynamické a současně citově upřímné a prosté patetické plačtivosti. Ruku v ruce s tímto uchopení šlo i expresivní provedení Milana Paľy, který vnitřní trýzeň a nepokoj skladby akcentoval bezchybnou prací s dynamikou, frázováním i výrazem. Paľův interpretační styl má sice vždy svůj osobitý „podpis“, ten však nikdy nejde na úkor díla samotného – naopak, pomáhá mu najít polohy, které jsou ukryté hluboko v hudební faktuře.

Jiří Mráz, foto Marek Olbrzymek

Premiérovým dílem večera se stalo Rex tremendae majestatis s podtitulem Zpráva o stavu světa – apokryf pro smyčce a zvukovou stopu Vladimíra Franze. Nejedná se o první spolupráci skladatele se souborem Ensemble Opera Diversa – roku 2017 uvedl orchestr Franzovo Pražské divertimento v rámci koncertu Nová hudba pro smyčce. Středobodem Franzova nového díla je motiv Posledního soudu, který skladatel zkoumá z různých úhlů – objevují se zde jak motivy čiré hrůzy, tak i hlubokého pokání a katarze. Franz je výtečný hudební vypravěč a jeho hudební materiál vždy účelně slouží skladatelovu sdělení – i díky tomu je kompoziční jazyk Rex tremendae majestatis syntézou sui generis a obrací se (především v momentech klidu) k tradičnějším postupům, zatímco v „divočejších“ částech sahá k výrazně expresivnějším prostředkům, mj. k nahrávce nesouvislých skřeků, které se z ničeho nic objeví v exponované části díla. Tardonová měla nelehký úkol zprostředkovat tyto často protichůdné emoce interpretům, čemuž dostála s naprostou přesvědčivostí bezchybným nakládáním s dynamikou a vyhrocenými gradačními oblouky.

Ačkoliv všechna díla, která v rámci koncertu zazněla, spadala do škatulky „soudobá hudba“, Tuireadh (název lze přeložit jako rekviem a je dedikovaná obětem havárie na ropné plošině Piper Alpha v roce 1988) pro klarinet a smyčce Jamese MacMillana přece jen představovalo výraznější dramaturgickou odchylku. Nejenže se jednalo o jedinou skladbu, která obsahovala klarinet, ale také samotný kompoziční jazyk je při srovnání s ostatními skladbami výrazně odlišný. Zatímco zbývající díla přináší hudební materiál spíše v „horizontální rovině“, Tuireadh je melodicky statičtější, avšak vertikálně – či lépe „prostorově“ – bohatší. Základem se stává interval a práce s výrazem je v Tuireadh často mnohem zásadnější než samotný melodický průběh. Právě výrazová bohatost a zaměření na vyselektované intervaly či osamocené tóny klade nemalé nároky na technické a dynamické nastudování klarinetového partu. Jiří Mráz jej nicméně interpretoval s naprostým technickým přehledem a širokým – a mnohdy záměrně ohlušujícím – dynamickým rozsahem. Smyčcový orchestr pod vedením Gabriely Tardonové tvořil druhou půlku mozaiky, která bezchybně kontextualizovala klarinetový part. Divoké a náhlé změny nálad, stejně jako řezavé plochy přes sebe se převalujících dlouhých tónů pojila narůstající dynamika i expresivita skladby.

, foto Marek Olbrzymek

Závěrečná koncertní fantazie pro violu a smyčce Tristium od Viktora Kalabise přivedla zpět na pódium Milana Paľu. I zde se jednalo o promyšlený dramaturgický krok – Tristium je totiž sice také napjaté a vyhrocené, ale samotný úvodní motiv, ke kterému se dílo i zpět navrací, je skrz na skrz lyrický a něžný. Právě zde mohl Milan Paľa, který se dokáže přirozeně pohybovat mezi výrazovými extrémy, naplno rozvinout své interpretační schopnosti – o to sladčeji ostatně působil po vybičované zuřivosti návrat k tesknému úvodu, který patřičně uzavřel diversní Lamento.

První letošní koncert souboru Ensemble Opera Diversa se vydařil prakticky v každém ohledu – vyvážená dramaturgie se pojila s poutavým a účelným nastudováním dirigentky Gabriely Tardonové i s technicky a emočně bezchybnou interpretací orchestru i sólistů. Nezbývá než pogratulovat tělesu ke kulatému výročí, popřát mu dalších úspěchů a směle vkročit do pašijového týdne.

Sdílet článek: