pondělí, 9. červenec 2018

Výjimečné finále Smetanovy Litomyšle

Napsal(a) 

Vojtěch Stříteský, foto SL Vojtěch Stříteskýfoto: SL

Závěrečný koncert šedesátého ročníku národního festivalu Smetanova Litomyšl se nakonec 7. července protáhl na víc jak tři a půl hodiny, ale publikum mohlo být spokojeno. Ostatně, tak štědrou hudební porci si lidé zasloužili, vždyť jich přišlo na dvanáct set, aniž by předem znali jedinou položku programu. A další sledovali přenos na obrazovce v Klášterních zahradách.

Vojtěch Stříteský, umělecký ředitel a dramaturg festivalu i celého „velkého finále plného překvapení“, sestavil pestrý kaleidoskop patnácti čísel, který do poslední chvíle tajil. Přestože v sestavě skladeb zůstal výhradně v populárnější, odlehčenější a zábavnější poloze, podařilo se mu to pro kompletně celý večer koncipovat opravdu s vkusem. A stejně tak se mu dařilo udržet pěknou polohu v moderování. Propojoval hudbu slovem ve vzácném mixu nadhledu, znalosti, přirozenosti, pohotovosti a vemlouvavosti, zajímavě a s přesahem, s vtipem i nenápadnou vážností. Žádný najatý moderátor by nemohl pro zámecké nádvoří tento večer přinést, propojit a odevzdat, co on.

Ivo Kahánek, foto SL Ivo Kahánekfoto: SL

Oblouk mezi začátkem (přesně ve 20:18) a koncem (o půlnoci) se klenul od Smetanovy Slavnostní předehry D dur přes část bigbandově znějícího Koncertu pro violoncello a dechový orchestr od Friedricha Guldy, Addinsellův Varšavský koncert a Dvořákův Slovanský tanec až ke Gloria od Karla Jenkinse. A také od hádankového bloku filmové hudby přes hudební grotesky ke společnému zpěvu. Všechny rychlé proměny stylů, zdrojů a aranžmá měl profesionálně v ruce dirigent Stanislav Vavřínek, na pódiu se jako sólisté vystřídali cellista Jiří Bárta, pianista Ivo Kahánek, operní pěvkyně Jana Sibera a vokalistka Gabriela Vermelho. Hrála Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín; s jedinou výhradou - tentokrát bohužel amplifikovaně. U Smetany a v několika dalších případech nebylo úplně příjemné, jak ostře proto zněly smyčce, v jiných okamžicích byly reproduktory na nádvoří patřičnější.

V programu zazněla hudba z celkem osmi filmů a televizních seriálů v aranžmá Mirko Krebse, jejíž poznávání bylo předmětem soutěže a později během večera při oznamování výsledků tématem vděčného, trochu cimrmanovského intermezza. Souvisely s tím stylově hudební scény z filmů Temný rytíř a Pátý element, kde se mezi autory aranží objevil Lukáš Sommer, a také populární melodie Karla Kryla, Marty Kubišové a Jaroslava Hutky z roku 1968, které aranžoval Vladimír Popelka do suity s názvem Pamatuj! Písně naděje i beznaděje. Operní svět zastoupila předehra k Nabuccovi. Další vrstvou byla v programu hudba evokující duchovní rozměr, především Pie JesuRequiem od Andrew Lloyd Webbera se sopranistkou Janou Siberou a chlapeckým sólem Františka Zdeňka.

Karel Telecký, foto SL Karel Teleckýfoto: SL

Samostatnou kapitolou byla hudební legrace. Leroy Anderson a jeho neoklasicky svižný staccatový Koncert pro psací stroj a orchestr nemohl chybět. Několikaminutového úkolu se virtuózně zhostil Karel Telecký z festivalového štábu. O něco později přišel na řadu Franz Theodor Reizenstein a jeho delší, sofistikovanější, ale také brutálnější Concerto popolare pro klavír a orchestr, skladba, jejímž působením podle autora „zaniknou všechny ostatní klavírní koncerty“. Stanislav Vavřínek zdatně sekundoval Ivo Kahánkovi v humorně katastrofické kakofonii marné snahy o nalezení společných not a souhry. Sólista sám si užíval momenty, kdy během hry – samozřejmě poněkud svévolně - mohl sledovat publikum dalekohledem nebo si na pódiu nenuceně pořizovat „selfíčka“… Že pak nestíhal nastoupit, je jasné. Pánové k všeobecnému veselí dokonale zahráli nejen vzájemné trumfování, ale i uražené odchody během hry a další špeky tohoto čísla, známého s Kahánkem například už z Brna, ale i opakovaně stále neodolatelného.

Jana Sibera, foto SL Jana Siberafoto: SL

Šedesátý ročník festivalu končil tímto posledním koncertem výjimečně, adekvátně jubileu. K závěru se večer podařilo dál stupňovat. Objevila se Jana Sibera ve filmové hudební dvojroli s Donizettim a s enormně vysoko položenými koloraturami Diva Dance. A potom velšský hitmaker Karl Jenkins a jeho hudba, a to hned dvakrát – nejprve úderně rytmické Gloria, posléze populární skladba Adiemus. Na stupních po stranách auditoria se přišli postavit sboristé tří těles, z Nového Jičína, Hradce Králové a Litomyšle. Souhra na dálku se podařila, hudba byla působivá.

 , foto SL foto: SL

Aniž by taková paralela byla pořadateli jakkoli zmíněna, nabízí se: bylo tu ve skromném měřítku vlastně přítomno i jakoby něco z atmosféry londýnských Last Night of the Proms, kde jsou lidé v Royal Albert Hall a v Hyde Parku také propojeni telemostem a kde se v závěru s pohnutím spojí při společném zpěvu. S poukazem na sté výročí Československa byla takto v Litomyšli úplně posledním momentem večera - a silně emocionálním pojítkem pódia a auditoria - Masarykova oblíbená píseň Ach synku, synku. V kontextu toho, že pořadatelé letos vědomě nepožádali o záštitu současnou hlavu státu, docela jasné kulturní poselství.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.