úterý, 27. září 2022

Vygradované finále Dvořákovy Prahy

Napsal(a) 

Veronika Eberle, Daniel Harding, foto Petra Hajská Veronika Eberle, Daniel Hardingfoto: Petra Hajská

V neděli 25. 9. 2022 vyvrcholil závěrečným koncertem mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Hosty festivalového finále byli britský dirigent Daniel Harding a Symfonický orchestr Švédského rozhlasu. Nepostarali se o pouhou festivalovou tečku, ale dokonale vygradované finále. Zatímco Harding, takřka padesátník s klamavým vzezřením mladíčka, náleží ve své generaci k nejžádanějším dirigentským osobnostem a oblíbeným uměleckým partnerům sólistů všech možných žánrů, švédský rozhlasový orchestr platí vedle dánských rozhlasových symfoniků za přední rozhlasové těleso severní Evropy. Dirigenta i jeho orchestr slýcháme v Praze zřídka. S o to větším napětím jsem očekával, jak dopadne jejich festivalový debut.

Úvodem slavnostního večera v poněkud přetopeném Rudolfinu zazněla Dvořákova symfonická báseň op. 108 Polednice na námět Erbenovy stejnojmenné balady z básnické sbírky Kytice. Skladatelovy symfonické básně podle Erbenových balad z roku 1896 již dávno nejsou jen repertoárovou položkou českých orchestrů, občas uváděnou na zahraničních podiích. Nejpopulárnější je za českými hranicemi právě Polednice, stručná čtyřdílná kompozice s proporcemi jednověté symfonie, včetně pomalé introdukce, vstupního Allegra, pomalé věty, scherza (skurilní tanec Polednice) a finále se zvukově bombastickou codou s drtivými akordy fatalistického tématu Polednice. Dirigent Harding po svém příchodu orchestru neposkytl mnoho času na zklidnění, a tak se dřevěné dechové nástroje v úvodu symfonické básně nejprve hledaly. Živější tempa, zvrásněná agogika, příkré dynamické kontrasty a ostřejší rytmika učinily své. Polednice ve švédském dialektu ohromila stručností vyprávění, vynalézavou zvukomalebností a drtivou závěrečnou gradací. Kdo má děti, kdo jim občas (ne)spravedlivě hrozí všemi ďasy, když zrovna potomstvo má svou chvilku, a kdo si myslí, že Erbenova a Dvořákova kongeniální symfonická báseň je jen zhudebněnou pohádkou na strašidelné téma, měl by si potomstvo raději přepočítat.

Zatímco Polednice provokuje posluchačovu představivost, brnká na existenciální strunu každého rodiče a nutí jej zpytovat svědomí, První houslový koncert Sz. 36 Bély Bartóka rovnou nese autobiografické rysy. Skladatel psal dvouvětou kompozici s myšlenkami a pohledem na talentovanou maďarskou houslistku Stefi Geyerovou. Osud nepřál jejich vztahu, ani kompozici samotné, protože spatřila světlo koncertního světa až na sklonku padesátých let, a to péčí v Čechách dobře známého švýcarského dirigenta, promotéra a mecenáše Paula Sachera, blízkého přítele Bohuslava Martinů. Sólového partu se v Praze ujala třiatřicetiletá houslistka Veronika Eberle ze Spolkové republiky Německo, kterou jsem slyšel před lety na počátku její kariéry na Janáčkově máji v Ostravě, když hrála jeden z Mozartových koncertů. Ze zázračného dítěte vyrostla dáma, které již náleží místo na pomyslném německém houslovém Parnasu vedle Anne Sophie Mutter a Isabelle Faust. Bartók Veroniky Eberle mě mile překvapil důrazem na narativní stránku kompozice: strhující technika tak stála ve službách vyprávění skladatelova osobního příběhu. Dramaturgické pochybnosti, zda Bartók patří na program Dvořákovy Prahy, natož slavnostního závěrečného koncertu, byly zbytečné. Veronika Eberle je rozptýlila svým přirozeným vystupováním na podiu a suverénním výkonem. S publikem se rozloučila – jak jinak – barokním přídavkem Alia Fantasia a moll z pera legendárního londýnského houslisty Nicoly Matteise.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Vrcholem večera, a tím i celého letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha, bylo uvedení skladatelovy Sedmé symfonie d moll op. 70. Již Dvořákovi vrstevníci šanovali toto dílo jako vrchol skladatelovy symfonické tvorby. Následovala totiž experimentální osmá symfonie a formálně konzervativní symfonie devátá, jimž sedmá symfonie konkuruje nikoliv posluchačskou atraktivitou, ale formální vybroušeností, tematickým minimalizmem a závažností sdělení. Harding a jeho švédský orchestr si řadu trumfů schovávali až na provedení symfonie. Čtyřvěté dílo zaznělo spíše jako svita s attacca propojenými větami bez oddechu pro hráče. Kompozice tak nabyla ještě větší sevřenosti a koncentrovanosti. Naprosto zásadní roli sehrálo právě v symfonii rozsazení orchestru: dialogicky komunikující první a druhé housle na protilehlých stranách podia si hned v první větě předávaly figury a celé tematické bloky. Violoncella a kontrabasy v levém středu podia propůjčily dílu zvláštní témbr. Kovově lesklé trubky a trombóny jsou pokladem Švédského rozhlasového symfonického orchestru, který v krajních větách doslova zazářil. A kulatý tón lesních rohů v onom halalí ve II. větě, z něhož se vám sevřou útroby, vykouzlil pravou romantickou náladu. Harding však především orchestr bičoval k silným emocionálním obloukům a dokonalé závěrečné gradaci, jíž pomohly tvrdší paličky tympánů. Nebylo v sále posluchače, který by po provedení Dvořákovy sedmé symfonie pochyboval, že právě tato symfonie je vrcholem skladatelovy kompoziční cesty za dokonalým symfonickým tvarem. S publikem se umělci rozloučili bez přídavku. A to bylo dobře. Nestrhávali pozornost ani k sobě, ani k jinému Dvořákovu dílu.

Letošní ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha se opravdu vydařil. Skvělým zahraničním orchestrům konkurovala Česká filharmonie v koncertním nastudování Rusalky a komorní soubory z domova i zahraničí se předháněly v interpretaci raných i vrcholných děl Dvořákova kompozičního odkazu. Pro mě osobně byl letošní ročník sledem vydařených koncertních večerů. Větší prostor by na festivalu mohla dostat Dvořákova písňová a sborová tvorba, a dramaturgicky vysloveně objevnou by mohla být řada věnovaná skladatelově čtyřruční klavírní tvorbě, která nezahrnuje jen Slovanské tance, Legendy a Ze Šumavy, ale i úpravy symfonií, předeher a orchestrálních děl. Ale darmo nosit sovy do Atén, natož holuby na Vysokou. Tak zase za rok!

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.