pondělí, 6. červenec 2020

Vydařený debut Martinů Voices a zamžená premiéra Jiřího Gemrota

Napsal(a) 

 , foto SL foto: SL

Komorní sbor Martinů Voices debutoval na Smetanově Litomyšli velkorysým programem, jemuž dominovala světová premiéra díla No Promises Jiřího Gemrota (5. 7.). Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže se tak v Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje symbolicky rozezněl vnitřně duchovní hudbou, navíc ještě úvodní Miserere Gregoria Allegriho připomnělo čas, kdy byla v Litomyšli založena piaristická kolej (1640).

Slavná barokní skladba se pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka nesla z kůru a ochozů, v sólech jsme slyšeli zdravý, příjemně zabarvený tenor Ondřeje Holuba. Po meditaci, která mohla být zvukově plastičtější, se sbor přemístil do presbytáře a s lehkostí vklouzl do půvabného Te Deum in C Benjamina Brittena pro soprán, čtyřhlasý sbor a varhany z roku 1934 (na anglický text). Chrámový prostor se rozsvítil, úplnou kompaktnost hlasů dozdobil v přitažlivé motivické hře spolehlivý doprovod varhanice Daniely Valtové-Kosinové a zejména sólové vstupy členky sboru Grażyny Biertot. Její tmavší soprán vyčnívá jen tam, kde je třeba, ve výškách umí dosáhnout pěkných rovných tónů. Zároveň je v projevu vřelá a mile křehká.

Pro přechod k očekávané premiéře nemohl být zvolen lepší autor než Johann Sebastian Bach. Houslista Jakub Fišer Bennewitzova kvarteta na chvíli zastavil čas, „znějící mlčení“ ze Sonáty č. 3 C dur BWV 1005 (I. Adagio, III. Largo) zhustilo atmosféru, mohlo sice nabídnout více dialogových nuancí, ale potřebný náboj mu nechyběl.

 , foto SL foto: SL

Skladatel, hudební režisér a pedagog Jiří Gemrot se před dvěma lety zabýval textem básníka Richarda Hoffmana, na objednávku Terezín Music Foundation napsal dílo Rune pro sbor a smyčcové trio, jež poté premiérovali Martinů Voices a členové Bennewitzova kvarteta na Pražském jaru. Po výzvě zhudebnit další Hoffmanovy básně se Rune stalo první částí pětidílného cyklu No Promises / Žádné sliby, dokončeném na konci loňského roku. „Musel jsem samozřejmě v textu slyšet hudbu,“ cituje festivalový program autora. Jenže tady nastal posluchačský kámen úrazu. Texty básní, v nichž skladatel „slyšel hudbu“, nebyly při koncertě k dispozici, přestože sbor je samozřejmě má včetně volného poetického překladu Lukáše Vasilka. Odepřít je veřejnosti v den světové premiéry považuji za zcela zásadní chybu pořadatele (copy-paste-print na formát A4 zabere pár minut), protože jsme slyšeli pouze hudbu, jejíž poselství bylo kvůli tomu zčásti ztraceno. Zpětně, po přečtení textů básní, mohu potvrdit, že tradičně pojatá partitura s nimi kráčí ruku v ruce. Báseň Hatteras, Sunset, v níž se mluví o dunění příboje, větru a úzkostech, je energická, chromaticky neklidná, v Elegii dýchne z hudby tajemství smrti, Terms of Occupancy o slibech v nebi, pekle a na zemi (Na zemi nesmíš nikdy zapomenout, že žádné sliby nejsou – přel. L. Vasilek) se chvěje a vzdychá. Tenhle zlatý řez kompozice v sobě nese otisk dokonalé bachovské polyfonie. Miracle of Bethany klade otázky, biblický Lazar váhá nad svým zmrtvýchvstáním (Proč mám vyjít ven? Je mír? Nacházíme se ve spravedlivé době?), hudební zakončení lze vnímat jako vykřičník. Gemrotova hudba je podle mě řemeslně skvěle napsaná, nezatěžuje básně nadmírou komplikací, spíše je podtrhuje, někde možná dokonce prosvětluje. A hlavně dokáže oslovit. V pečlivém nastudování sboru a výtečného smyčcového tria (členové Bennewitzova kvarteta) by si zasloužila znít častěji.

Duchovní rámec koncertu zakončilo Pět černošských spirituálů Michaela Tipetta z oratoria Dítě dnešní doby (1939 – 1941), jejichž minulý i současný kontext skýtá dost podnětů k zamyšlení. Silnou atmosféru odlehčil přídavek Ye Shall Have a Song Juliana Bonda. Tím sbor Martinů stvrdil, že mu repertoár 20. – 21. století vyloženě sluší. Pod vedením muzikologicky vzdělaného Lukáše Vasilka dokáže rozplést veškeré jeho zápletky a dát mu srdce.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.