V první polovině října jsem byl na dvou koncertech Symfonického orchestru Českého rozhlasu a oba byly překvapivě dobré. Nepochybně na tom měli zásluhu dirigenti, kteří orchestr inspirovali k velkému vzepětí sil. První říjnový večer byl na dirigentské podestě Ronald Zollman , který dokázal SOČR pobláznit, že mu hrál jako z partesu. Zahřívacím číslem byla Mendelssohnova předehra Ruy Blas. Má sice literární podtext, ale pod slavnostní, nekonfliktní, obecně povrchní hudbou, jež připomínala místy Rossiniho, je možné si představit ledacos. Zollman s tím dělal, co mohl… Mendelssohnův Koncert e moll je choulostivý a každý jej už xkrát slyšel. Raphael Oleg odvedl precizní výkon, méně efektní a tónově zářící, než jsem slyšel například od Mutter, Šporcla, Fischer, Matouška, ale bylo to v některých částech osobité. Výborný byl orchestrální doprovod. O třídu lepší byl Oleg v sólovém partu Berliozova koncertu-nekoncertu Harold v Itálii. Kdybych měl soudit jen podle živého zážitku, označil bych jej spíše za violistu, nežli houslistu. Nicméně úspěšný dvojjediný výkon je hodný obdivu. Úvod SOČRu byl sice málo tajemný a moc silný, ale pak už hráli výborně. Bylo to barevně opojné!
V sobotu 13. 10. vzdal SOČR poctu svému šéfdirigentovi Ondreji Lenárdovi a jeho sedmdesátinám. Narozeniny oslavil u nás i na Slovensku respektovaný dirigent hudbou Richarda Strausse. Hobojový koncert D dur, hluboce zakořeněný v 19. století, je příjemnou hudbou a mladý hobojista SOČRu Lukáš Pavlíček j ej zahrál na hranici svých současných možností. Věřím však, že zráním nabyde jeho hra na měkkosti a osobitosti. Alpská symfonie j e mimořádné i rozporuplné dílo a má-li zapůsobit, je třeba, aby bylo dobře vedeno a zahráno. Obé bylo toho večera téměř beze zbytku naplněno, takže rozhlasové laudatio bylo úspěšné.