Vrcholná lekce bachovské interpretace? Či osobní konfese? Obojí. Isabelle Faust.

Pokud pro nějakou hudbu platí, že se dá minimálně stejně dobře, ne-li lépe, číst jako poslouchat – ba dokonce, že to abstraktní, co na nás čeká za notami – horizontální logika virtuálních hlasů zapletených do sofistikované polyfonní tkáně – že celý ten matematický řád, tektonika a proporce jsou důležitější než fyzický aspekt, tedy zvuk sám, pak je to zcela jistě korpus šesti sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha. Největší dílo věnované sólovým houslím, jež zná evropská hudba.

Hraje-li tuto šestici německá houslistka Isabelle Faust – tento „denní chléb každého houslisty“ – jsme v pokušení jí věřit, že právě tuto filosofii vyznává. Ne že by tón jejích houslí nebyl plný ušlechtile jemné, křehké lahody – to u stadivárek prvé generace, na něž hraje (Dornröschen, 1704), snad ani jinak nejde – ale hraje-li svého Bacha, cítíme z její hry hluboký ponor a souznění s duchovním rozměrem této podivuhodné abstraktní hudby, jako to, o co tu jde především.

 , foto Zdeněk Chrapek

Praha se tedy konečně dočkala, po devíti letech od vydání vysoce ceněné kompletní nahrávky Bachových Sonát a Partit (Harmonia mundi, 2010-12) Isabelle Faust vystoupila na Pražském jaru se svou vrcholnou kreací. Její záběr je ovšem mnohem širší, stejné tj. vůbec nejvyšší uznání si vysloužila svou integrální nahrávkou Sonát pro klavír a housle Ludwiga van Beethovena s Alexandrem Melnikovem, proslulé jsou její kreace z oboru romantické koncertantní literatury (Brahms, Dvořák, Bruch, Sibelius), zejména záslužná je pozornost, jež Faust věnuje Schumannovu Koncertu d moll, ale i dílům moderny 20. století (Alban Berg, Bohuslav Martinů, Werner Egk, André Jolivet). Do své pravičky bere jak moderní, tak někdy i barokní smyčec – pozornost v posledních letech upoutala zejména nahrávkou Mozartových koncertů s Il giardino armonico a Giovannim Antoninim.

 , foto Zdeněk Chrapek

S Bachem se potýká na různém stupni úspěšnosti každý houslista – jen na té vrcholné jdou počty nejproslulejších nahrávek či živých provedení do desítek. Ani nejstručnější přehled na tomto poli nemůže opomenout stěžejní počiny interpretů jako jsou a byli Jasha Heifetz, Yehudi Menuhin, Nathan Milstein (3x), Henryk Szeryng (2x), z novějších pak Gidon Kremer, Viktoria Mullova, Thomas Zehetmair, James Ehnes. Isabelle Faust je však v něčem výjimečná, pokud jde o živé koncertní provedení. Troufne si na celou šestici během jednoho večera. Což si může dovolit jen umělec, který má svého Bacha od dětství hluboce zažitého v krvi. Faust svou niternou afinitu k Bachovi dokazuje na evropských pódiích již řadu let, a její včerejší pražské vystoupení jen potvrdilo, že její kreace se stále řadí k vrcholným bachovským interpretacím posledních desetiletí.

Řadí se k nim, a zároveň se od nich poměrně ostře odděluje. Je to právě onen v úvodu zmíněný akcent na ono tak těžko definovatelné „něco“ skryté za notami. Jestliže jsem zde použil výraz duchovní, pak jen z nedostatku výstižnějšího slova. Paul Hindemith říká, že nasloucháme-li Bachovi, ustupuje sonoristický prožitek do pozadí jako Nicotnost. Zvuk stává se tu pouhou nádobou pro ono Důležitější. Jestliže si Isabelle Faust vytkla právě tato slova jako motto své slavné integrální nahrávky, porozumíme tomu, co má na mysli a oč usiluje, asi jen při autentickém prožitku její hry, jejího Bacha, v koncertním sále.

 , foto Zdeněk Chrapek

Řekl-li jsem, že mám potíže s definicí onoho Cosi za notami, pak stejné, ne-li horší je to, chci-li se pokusit popsat její hru. Je zde jakýsi zvláštní hybný rozpor. Důsledně rovný tón, takřka bez vibrata – ale ne ten suchý, nitkovitý, jaký někdy slyšíme u (příliš) ortodoxních autenticistů, ale ušlechtilý a sensuálně přitažlivý tón prvého řádu křehkosti. To na jedné straně. A naproti tomu značná agogická fluidita, se kterou se Faust zmocňuje polyfonní struktury. Je to jistě mnohem korektnější, kontrolovanější, než jak přistupoval k Bachovi Pablo Casals, ale přece jen, ani její muzikantská duše prostě neodolá, aby metricky i kontrapunkticky relevantnější noty mírně nezveličila, aby jim nepřidala ještě více na významu. Což ovšem činí s vybraným vkusem a hudebně vzato velmi logicky. Přesto je to v zvláštním dialektickém rozporu s jejím jinak relativně protiromantickým, nesentimentálním přístupem a snahou po objektivním čtení, jek se zračí v její uměřenější tónové kultuře.

Pokud jde o pravou ruku a smykovou dramaturgii, usilující o řešení neřešitelného, onoho odvěkého problému, který Bach nasadil do hlavy všem houslistům, nemůže samozřejmě ani Faust nabídnout řešení „ kvadratury kruhu“, ale její úsilí pochytat co nejvíce polyfonního přediva, co to jen jde, je docela úctyhodné. Stejně se to hlavní děje, jako nikdy nezazněvší, v našich hlavách. Poslouchat tento „Starý Zákon“ houslové hry v podání Isabelle Faust je úchvatným zážitkem, jestliže se širou bachovskou krajinou necháte vést touto nad jiné poučenou průvodkyní. Při poslechu její Partity d moll a slovy nepopsatelné závěrečné Ciaccony jsem měl pocit, jako bych se octl v mírně se pohupující lodici Cháronově, jsa převážen na Druhý břeh.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější