úterý, 3. únor 2009

Vratislav - Faunův podzim

Napsal(a) 

Z Prahy je do Vratislavi blíž než do Ostravy a milovníkům opery se výlet do polského operního domu vyplatí. Tentokrát jsme se cíleně vypravili na obnovenou premiéru Verdiho Falstaffa , v čerstvé paměti s jeho nepříliš zdařilou premiérou v pražském Národním divadle.

Falstaff, poslední opera osmdesátiletého Verdiho, hudebně i tematicky navíc vybočující z jeho obvyklé tvorby, je i jakousi celoživotní bilancí, uměleckým vzkazem a loučením. Je také vyvrcholením jeho spolupráce s libretistou Boitem; Falstaff byl ostatně jeho nápadem, stejně jako návrh, aby Verdi složil komickou operu. Libreto, které vychází převážně z Shakespearových Veselých paniček windsorských, ale i Jindřicha IV., je jedním z jeho nejlepších (a určitě patří mezi nejlepší libreta světové opery).

Nejvýstižněji vznik opery popsal sám Verdi: „Nyní mi Boito... napsal lyrickou komedii, zcela jinou než cokoli předtím. Vychutnávám si skládání hudby; bez jakýchkoliv plánů a závazků, dokonce ani nevím, zda operu dokončím... Opakuji... užívám si to a bavím se. Falstaff je rošťák, kterému není cizí žádná špatnost... je ale tak zábavný. Je to typ – a typy jsou tak rozmanité! Ta opera je naprostá komedie! Amen“.

Vratislavská inscenace je z roku 2000(!) a s výjimkou povinně mladičké Nanetty a Fentona (i Bardolfa) s ní o osm let zestárlo i původní obsazení. I když by bylo zajímavé srovnat dnešní výkony s těmi o premiéře, nebyl důvod je měnit. Všichni sólisté byli výborní, typově přesně obsazení, suverénně zvládali své role pěvecky i herecky.

Režisér Waldemar Zawodzinsky inscenoval Falstaffa, zasazeného do doby Jindřicha IV., velice tradičně. Byl i autorem stupňovité scény, která je chudá, jen v náznaku interiéru s nejnutnějším mobiliářem. Gotizující okno s lomenými oblouky uzavírá jeviště na zadním horizontu. Nepříliš šťastně je zvolen jednotný barevný tón scény v sterilně nevlídném pošmourném odstínu modři; ani svícením, příliš střídmým, se její chlad a ponurost nedařilo zútulnit. Nepomohla ani velká plata se záplavou slunečnicových květů, použitá patrně proto, aby Nanetta s Fentonem mohli chvíli „milostně“ šermovat jejich dlouhými stonky. Hernův dub tvořil jen kašírovaný kmen, do nějž rozdychtěný Fenton dosti naivně nožem vyryje srdíčko. Režijně pak nebyl přesvědčivý ani závěr, kdy „cvičení s košťaty“, určenými k pošťuchování Falstaffa, působilo spartakiádně.

Tuto režijní konfekčnost však vyvážilo hudební nastudování Ewy Michnik , která rozvinula celou škálu barev, výrazových a dynamických odstínů orchestru a s přehledem i citem vedla sólisty. Nesmírně náročné ansámbly nevyzněly sice vždy úplně dokonale, ale byly sezpívané spolehlivě. Hlavní tíha představení spočívala ovšem na Falstaffovi – vratislavská opera má pro tuto roli Boguslawa Szynalského , který dominoval scéně již výškou a mohutností své postavy. Jeho spíše lyrický baryton dodával roli sympatickou dimenzi melancholie stárnoucího fauna, který zkoumá, zda i na windsorském výměnku může ještě provětrat sukně paničkám a peněženky jejich manželům. Paničky na tuto hru přistupují v případě paní Alice (výborná Jolanta ĺmurko ) možná až příliš ochotně (očekávali bychom, že na první schůzce bude v katolickém Polsku držet kolena více u sebe). Chlapský Falstaff ale rozhodně do ženského spolku vnesl patřičné vzrušení a až vášnivě divoké synchronizované vyšívání dam patřilo k nejvtipnějším a nejvýraznějším scénám inscenace. Herectví je třeba pochválit u všech – dařilo se charakterizovat postavy i jejich vzájemné vztahy, s výjimkou poněkud toporného Fentona Rafała Majznera .

Obnovená premiéra se konala v neděli v 17 hodin. Krásně zrenovované divadlo bylo zcela zaplněno svátečně oděnými Vratislavany a je zřejmé, že místní mají své divadlo rádi – ostatně město je plné upoutávek na jeho produkce včetně velkoplošných na příjezdových trasách. Zdůraznit zaslouží výtvarně zajímavé a vysoce profesionální plakáty, kterým divadlo věnuje značnou pozornost a spolupracuje s renomovanými umělci, jejichž práce jsou známé i v zahraničí. Oproti našim zvyklostem divadlo nabízí sponzorům možnost „koupit“ si „své“ sedadlo v hledišti; to je pak opatřeno mosazným štítkem se jménem donátora; metoda, která by měla zaujmout marketingové pracovníky našich divadel.

Vratislavský Falstaff je solidní repertoárová inscenace, která si své kvality podržela i osm let po premiéře. Nepřináší unikátní nebo jinak nedostupný umělecký zážitek – jako v případě Szymanowského Krále Rogera nebo Pendereckého Ztraceného ráje, ale spolehlivě uspokojí očekávání, s nímž jde návštěvník na inscenaci známého operního titulu. Tento (ve Vratislavi samozřejmý) požadavek na našich domácích operních scénách ještě zdaleka standardem není.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.