V pořadí čtvrtý koncert Letních slavností staré hudby 2016 (21. 7., Klášter sv. Anežky České, kostel sv. Salvátora,) nabídl vokální polyfonii 16. a 17. století od renesančních mistrů, kteří působili v italských Benátkách, a jejich německých následovníků v podání vokálního ansámblu Singer Pur z německého Regensburgu. Prostor pražského kostela sv. Salvátora v areálu kláštera sv. Anežky České byl pro tuto hudbu prostorem na výsost vhodným.
Dramaturgie večera byla sestavena velmi dobře a nabídla reprezentativní výběr motetové tvorby od počátku 16. století do poloviny 17. století. Benátský okruh zastupovala díla Adriana Willaerta, Cipriana de Rore, Gioseffa Zarlina, Andrey Gabrieliho a jeho syna Giovanniho. Specifickým spojením této hudební školy a německé duchovní tradice byl formován kompoziční jazyk Hanse Lea Hasslera, který zahájil tradici studijních cest německých hudebníků do Itálie, a Heinricha Schütze, jednoho z velikánů německého raného baroka. Jediným skladatelem z tohoto koncertu, který v Itálii nepobýval, byl Thomas Stolzer (ca 1480-1526), jenž působil ve slezské Vratislavi. Jeho rozsáhlé dílo Herr, neige dein Ohren bylo však krystalickou ukázkou odlišné koncepce německé protestantské hudby, která kladla důraz na vyjádření a srozumitelnost textu, a představovalo právě počátek oné „domácí“ protestantské tradice, jež se odrážela právě v pozdější tvorbě Hasslerově a Schützově. Stylová odlišnost byla velmi dobře slyšitelná již při srovnání s úvodním Willaertovým motetem Salve sancta parens, které představovalo tradiční směr nizozemské vokální polyfonie. Všechna hudba byla komponována na latinský či německý text a jedinou výjimkou byl italský duchovní madrigal Heinricha Schütze Alma afflitta, che fai, SWV 4.
Pro pěvce byl program velmi náročný, ovšem členové sextetu Singer Pur si s ním technicky poradili skutečně dobře. Z pohledu pěvecké techniky byl jejich výkon opravdu precizní, intonačně konstantně čistý a hlas každého jednotlivého pěvce zněl velmi dobře, byť u některých konkrétních umělců občas příliš individualisticky v kontextu zvolené hudby. Celková interpretace ansámblu však příliš nereflektovala potřeby, které s sebou přináší vybraná dramaturgie. Polyfonie zněla až na některá výjimečná místa dosti jednotvárně, v čemž krásný vokální projev jednotlivců může napomoci jen částečně. V jejich přednesu znatelně chybělo vědomí o struktuře vedení hlasů, práce s tématy či navazujícími imitacemi. Většinou stejně neuspokojivé bylo vyjádření textu, který se ocital až v druhé řadě za tvořením tónové kultury. Poněkud lépe na tom byl německo jazyčný repertoár, což přikládám tomu, že jde o rodný jazyk hudebníků a že německé kompozice jsou prostřednictvím textu přece jen více strukturovány a v otázce posluchačského sdělení koncipovány více názorně. Renesanční a raně barokní duchovní hudba však nebyla samoúčelným uměním, ale prostředkem k zesílení účinku sdělované mystiky Písma či jeho parafrází nebo komentářů. Text (a jeho pochopení) by proto měl být základní osou interpretace hudby 16. a 17. století, neboť samotný zvuk je vlastně jen částí umění starých mistrů a teprve ve spojení se sofistikovaným vyjádřením duchovního mystéria před námi i dnes může vyrůst jejich genialita v celé komplexnosti. Stylově více ansámblu seděl pozdější repertoár ze 17. století, který nebyl tak monotónní a byl více dynamicky i agogicky propracován. Blízkost pozdějšího repertoáru (od 18. po 20. století) jednoznačně potvrdil přídavek, kterým byla americká skladba z 20. století. Křišťálově čisté intervaly v moderní harmonii, výborně interpretačně vystižený kus a především dokonale plastický zvuk s modelovanou hudební strukturou, to vše bylo právě tím, na co jsem čekal celý večer. Zmíněný mladší repertoár je podle mého názoru hudbou, kde může soubor Singer Pur využít svoje jinak velmi dobré schopnosti co nejvíce a bez zbytečných kompromisů.
