pátek, 26. září 2014

Vokální a orchestrální završení Dvořákovy Prahy

Napsal(a) 

Paul Hillier a Ars nova Copenhagen, foto Petra Hajská/Dvořákova Praha Paul Hillier a Ars nova Copenhagenfoto: Petra Hajská/Dvořákova Praha

Dva poslední večery festivalu Dvořákova Praha nepřinesly nic od Antonína Dvořáka, zato byly interpretačně vybroušené a hvězdné. Je pochopitelné, že akce s ambicí přehlídky mezinárodního formátu obklopuje svůj dramaturgický střed - centrální jméno, odkaz českého skladatele - i dalšími hodnotami. A to se stalo právě v samotném závěru v míře skutečně festivalové. V Týnském chrámu zpíval (21. 9.) dánský vokální soubor Ars nova Copenhagen vedený Paulem Hillierem. Sbormistr a někdejší pěvec, zakladatel Hilliard Ensemble, umělec později po léta spojovaný se souborem Theatre of Voices a s Estonským komorním sborem, nezklamal – přivezl a vedl program objevně rozkročený mezi starou a novou hudbu a dovedený interpretačně k dokonalé podobě. V popředí výkonu stojí jemná krása zvuku, naprostá sjednocenost a vycizelovanost, komorní partnerství, naladění na shodnou pocitovou a výrazovou strunu. Program byl ovšem neotřelý, podnětný a zajímavý i z dramaturgického hlediska. Obsáhl jednak několik položek duchovního repertoáru z doby pozdního středověku a rané renesance – laudy, tedy chvalozpěvy ve staré lidové italštině, z rukopisné sbírky Laudario di Cortona a pak ukázky motet, konduktů a dalších forem raného vícehlasu z Anglie, dochovaných v rukopisné kolekci Old Hall. A jednak obsáhl obdobně nedlouhé a obdobně cítěné kompozice současné – duchovní skladby tří autorů spřízněných s tradicemi východního křesťanství: byli jimi Arvo Pärt, John Tavener a Nino Janjgava. Gruzínskou skladatelku představil Hillier se svými zpěváky prostřednictvím několikerého vynalézavého, i když nikterak avantgardního zpracování radostného biblického zvolání Hallelujah – u ní v podobě slova Aliluia. Od Pärta zazněly skladby nezakrytě vycházející z pravoslavné kultury a stejným případem byla klidná hudba Johna Tavenera, loni zesnulého Brita, který byl přímo členem ortodoxní církve. Koncert byl rozdělen kratičkou pauzou na část se starou hudbou a na část s šikovně namíchanými moderními kompozicemi. Přinesl možnost ztišení s až meditační hloubkou, nabídl krásnou vokální kulturu, neagresivní modernu – a výrazové prostředky, v nichž se na pomyslné opačné straně kruhu potkává minulost se současností. Koncert měl trvale přítomný náboj, který obvyklou propast mezi staletími překlenul v až překvapivou jednotu.

Zubin Mehta a Izraelská filharmonie, foto Petra Hajská/Dvořákova Praha Zubin Mehta a Izraelská filharmoniefoto: Petra Hajská/Dvořákova Praha

Festivalové finále o den později (22. 9.) patřilo v Rudolfinu Izraelské filharmonii a jejímu doživotnímu uměleckému řediteli Zubinu Mehtovi. Přijeli po letech, hosté z nejvzácnějších. Bylo to setkání s absolutním mistrovstvím, se špičkovým uměním, a to na dirigentském pultu i pod ním. Obdivuhodně přesný byl styl, tedy i rozlišení a odlišení Beethovenova závažného Egmonta od Mozartovy Symfonie g moll, pojednané s napětím mezi hravostí, vznešeností a dramatičností, s akcentem na pomalejší tempa. Finále večera patřilo Straussově symfonické básni Život hrdinův – barvité, epické, virtuózní. Obdivuhodná byla samozřejmá a důsledná samostatnost, s níž orchestr předjímal výrazové proměny. Stejně silná se ukázala být jeho tvárnost a zvuková kultura i intenzita reakcí na dirigentovo gesto, klidné a střídmé, mimořádně zřetelné. Zrovna tato Straussova báseň přitom oplývá kaleidoskopickou stavbou, svou útržkovitou mnohovrstevnatostí, komplikovaností struktury. Mehta, dirigující zpaměti, přes zdrženlivost svého projevu vše podrobně rozkryl a včas ukázal nebo kontroloval. K dosažení potřebného mu stačilo naznačovat malé podněty. Pozoruhodná byla dynamika – přes veškerou vznosnost, dramatičnost i skvělost jakoby komorní. A v absolutním měřítku tišší, rozhodně ne hlučná. Filharmonici z Izraele dokáží přitom skloubit perfektní dokonalost a kázeň s uvolněnou šíří emocí… Jejich koncert byl zejména ve Straussově partituře vrcholnou ukázkou orchestrálního umění, a to v míře, která vydala na zážitek na hodně dlouhou dobu.

 

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.