Dva poslední večery festivalu Dvořákova Praha nepřinesly nic od Antonína Dvořáka, zato byly interpretačně vybroušené a hvězdné. Je pochopitelné, že akce s ambicí přehlídky mezinárodního formátu obklopuje svůj dramaturgický střed – centrální jméno, odkaz českého skladatele – i dalšími hodnotami. A to se stalo právě v samotném závěru v míře skutečně festivalové. V Týnském chrámu zpíval (21. 9.) dánský vokální soubor Ars nova Copenhagen vedený Paulem Hillierem. Sbormistr a někdejší pěvec, zakladatel Hilliard Ensemble, umělec později po léta spojovaný se souborem Theatre of Voices a s Estonským komorním sborem, nezklamal – přivezl a vedl program objevně rozkročený mezi starou a novou hudbu a dovedený interpretačně k dokonalé podobě. V popředí výkonu stojí jemná krása zvuku, naprostá sjednocenost a vycizelovanost, komorní partnerství, naladění na shodnou pocitovou a výrazovou strunu. Program byl ovšem neotřelý, podnětný a zajímavý i z dramaturgického hlediska. Obsáhl jednak několik položek duchovního repertoáru z doby pozdního středověku a rané renesance – laudy, tedy chvalozpěvy ve staré lidové italštině, z rukopisné sbírky Laudario di Cortona a pak ukázky motet, konduktů a dalších forem raného vícehlasu z Anglie, dochovaných v rukopisné kolekci Old Hall. A jednak obsáhl obdobně nedlouhé a obdobně cítěné kompozice současné – duchovní skladby tří autorů spřízněných s tradicemi východního křesťanství: byli jimi Arvo Pärt, John Tavener a Nino Janjgava. Gruzínskou skladatelku představil Hillier se svými zpěváky prostřednictvím několikerého vynalézavého, i když nikterak avantgardního zpracování radostného biblického zvolání Hallelujah – u ní v podobě slova Aliluia. Od Pärta zazněly skladby nezakrytě vycházející z pravoslavné kultury a stejným případem byla klidná hudba Johna Tavenera, loni zesnulého Brita, který byl přímo členem ortodoxní církve. Koncert byl rozdělen kratičkou pauzou na část se starou hudbou a na část s šikovně namíchanými moderními kompozicemi. Přinesl možnost ztišení s až meditační hloubkou, nabídl krásnou vokální kulturu, neagresivní modernu – a výrazové prostředky, v nichž se na pomyslné opačné straně kruhu potkává minulost se současností. Koncert měl trvale přítomný náboj, který obvyklou propast mezi staletími překlenul v až překvapivou jednotu.
Festivalové finále o den později (22. 9.) patřilo v Rudolfinu Izraelské filharmonii a jejímu doživotnímu uměleckému řediteli Zubinu Mehtovi. Přijeli po letech, hosté z nejvzácnějších. Bylo to setkání s absolutním mistrovstvím, se špičkovým uměním, a to na dirigentském pultu i pod ním. Obdivuhodně přesný byl styl, tedy i rozlišení a odlišení Beethovenova závažného Egmonta od Mozartovy Symfonie g moll, pojednané s napětím mezi hravostí, vznešeností a dramatičností, s akcentem na pomalejší tempa. Finále večera patřilo Straussově symfonické básni Život hrdinův – barvité, epické, virtuózní. Obdivuhodná byla samozřejmá a důsledná samostatnost, s níž orchestr předjímal výrazové proměny. Stejně silná se ukázala být jeho tvárnost a zvuková kultura i intenzita reakcí na dirigentovo gesto, klidné a střídmé, mimořádně zřetelné. Zrovna tato Straussova báseň přitom oplývá kaleidoskopickou stavbou, svou útržkovitou mnohovrstevnatostí, komplikovaností struktury. Mehta, dirigující zpaměti, přes zdrženlivost svého projevu vše podrobně rozkryl a včas ukázal nebo kontroloval. K dosažení potřebného mu stačilo naznačovat malé podněty. Pozoruhodná byla dynamika – přes veškerou vznosnost, dramatičnost i skvělost jakoby komorní. A v absolutním měřítku tišší, rozhodně ne hlučná. Filharmonici z Izraele dokáží přitom skloubit perfektní dokonalost a kázeň s uvolněnou šíří emocí… Jejich koncert byl zejména ve Straussově partituře vrcholnou ukázkou orchestrálního umění, a to v míře, která vydala na zážitek na hodně dlouhou dobu.
