Vojcek jako výstraha

Antonio Pappano byl na podzim minulého roku předmětem mimořádného zájmu téměř všech britských deníků. K velkým fotografiím vždy usmívajícího se dirigenta byl pokaždé přiložen článek vyzdvihující úspěchy nejmladšího uměleckého šéfa londýnské Královské opery od poloviny 50. let, tedy od doby Rafaela Kubelíka. Poté bylo v těchto článcích s naprostou jistotou vyjádřeno pochopení pro jeho těžkou pozici, protože "kdo ví, jestli mladý dirigent dokáže udržet krok s posvátnou misí zahájenou Haitinkem", a ani jeden nezapomněl dodat, že Pappano je Ital, nebo když se to hodilo, tak adoptivní Američan. Popravdě řečeno pochází vlastně z Londýna, kde se narodil a žil do svých 13 let, a to je také důvod proč je všem tak blízký. Není se co divit, že s takovou mediální propagandou byl operní dům uvádějící blok šesti inscenací Vojcka Albana Berga pokaždé úplně vyprodán a pokaždé s frontou lidí čekajících na vrácené vstupenky. A Vojcek (Wozzeck) byl, jak se dalo čekat, triumfální. Myslím, že Pappano v sobě přece jen nechoval tiskem popisované sentimentální vzpomínky, vždyť během příprav inscenace na to nebyl ani čas. Tento muž není jen dirigentem, ale také se vášnivě zajímá o zpěváky, režii, kostýmy a scénu, protože všechno má podle něho tvořit jednotu. Co se týká Vojcka, byla to určitě mistrovská jednota, protože vše na scéně bylo vrcholně umocněné hudbou a zpěv byl srostlý s úžasným citem pro herectví, jako kdyby běžná hovorová řeč přestala ten večer existovat. Orchestr hnětl jednotlivé hudební oblouky, vzestupné a sestupné linie, fragmenty, taneční "výkřiky", doprovod jako kdyby sám hrál o život a tím se tato inscenace zapsala nadlouho do nitra diváků. Pappano nemá jenom naprosto přesná a vycizelovaná dirigentská gesta, ale dokáže také bravurně spolupracovat se zpěváky a naplnit obecenstvo trvalým úžasem. Jak to všechno dělá, na to se hledá racionální odpověď jen těžko, zvlášť když vás Vojckův příběh úplně pohltí. Taneční scéna v druhém, perpetuální hudba na konci třetího, nebo úžasné interludium d moll v závěru třetího dějství (části opery, které by klidně obstály v konkurenci i té nejlepší studiové nahrávky) byly toho nádherným příkladem. Určitým uměleckým dílem byla také scéna Stefanose Lazaridise společně s jednoduchými a nevtíravými kostýmy Marie-Jeanne Lecca . Děj se odehrával střídavě v Mariině jednoduché světnici a studené lékařské ambulanci, vykachlíkovaném prostoru s oteklými stropy a rohy, kterému dominovala čtyři velká akvária postupně symbolicky odkrývaná hlavními protagonisty. Jedno z nich byl také "rybník", v kterém se nakonec Vojcek (Matthias Goerne ) doslova utopil. Tento obraz působil sice velmi rušivě, ale přitom nadčasově, představte si obrovské akvárium a v něm bezvládně ponořené lidské tělo do rudě zbarvené vody. Esence této inscenace by se dala možná charakterizovat jako "výstraha". Režisér Keith Warner vytvořil sérii obrazů jakoby podle filmového střihu, ale bez ohledu na komičnost jste se nikdy nezbavili všudypřítomného pocitu nepříjemnosti. Byl to srdcervoucí, ale současně úžasně silný, někdy až ošklivý zážitek. Když se poprvé na scéně objevila barytonová hvězda Matthias Goerne alias Wozzek s krví podlitýma očima a až rušivě působícími příliš jednoduchými pohyby, nejeden divák si uvědomil, že tu koneckonců nejde o hvězdné obsazení. Vojcek byl Goernův operní debut (!), a i když byl jeho zpěv, plný stylu a vypracovaný do posledního detailu, přece jen někdy překryt orchestrem, dojem, který zanechal, byl nesmazatelný. Katarině Dalayman , ktera mě v inscenaci Modrovouse poněkud zklamala, se Marie poměrně vydařila. Ztvárnila ji spíše jako trpící ženu než nevěrnou družku a v této více dramatické poloze se její hlas dokázal uplatnit mnohem lépe. Kapitan (Graham Clark ) a Doktor (Eric Halfvarson ) byli oba perfektně "německými" reprezentanty režimu, který bychom v minulosti snadno rozpoznali i u nás. Oba měli perfektní dikci a naprosto přirozený projev. Zdálo se, že zrzavý Major-bubeník (Kim Begley ) to měl se svým výtečně plným a tvárným hlasem poměrně lehké, ale i za ním stál očividně velký kus práce. V roli syna Vojcka a Marie se výborně představil osmiletý Jacob Moriarty , který byl na jevišti od úplného začátku, když diváci přicházeli do hlediště, až do pohnutého konce. Na konci sice "neodklusal" na dřevěném koníkovi, ale i s absencí tohoto známého obrazu zdárně vytvořil dalšího, přicházejícího Vojcka. Na závěr dodám jenom to, že určitě nejsem sama, kdo doufá, že Královská opera tuto inscenaci brzy obnoví.