V textu programu k recitálu tureckého pianisty Fazila Saye (10. 2., 6. koncert cyklu FOK Světová klavírní tvorba) se psalo v souvislosti s Haydnem a Beethovenem cosi o Starém a Novém Zákoně. Při sledování interpretace se člověk nemohl ubránit úvahám, kam v těchto souvislostech zařadit sólistu, který se už poněkolikáté představil v Praze. Při pohledu na výběr skladeb vyvstala také otázka, proč si Fazil Say, plodný skladatel, aranžér kupříkladu Stravinského Svěcení jara, vybral pro koncert právě Haydnovy a Beethovenovy sonáty? V první polovině večera to byly Sonáty č. 48 C dur Hob. XVI:35, č. 46 E dur Hob. XVI:31 a č. 35 As dur Hob. XVI:43 Joseha Haydna, z Beethovenova díla zazněly Sonáty d moll op. 31 „Bouře“ a f moll op. 57 „Appasionata“ . Před přestávkou uvedl pianista vlastní transkripci Passacaglie c moll BWV 582 J. S. Bacha. Byl to pozoruhodný večer, recitál, jaký neslýcháme často. Fazil Say je totiž osobnost, která ačkoli působí jako někdo, koho pódium svým způsobem příliš nezajímá, patří na něj víc než kdokoli jiný. Hraje zjevně z vnitřní potřeby, ne jako interpret, ale jako skladatel prezentující vlastní dílo. Při hraní si zpívá a diriguje. Boří představy o tom, jak se má hrát „čistotný“ klasicismus. Jeho prýštící muzikantství během večera přibíralo na síle, až k přídavku – jazzové improvizaci na Summer Time . Publikum aplaudovalo zcela oprávněně vstoje. Zážitek by byl dokonalý, kdyby se při vrcholném bodu posledního tónu neozvalo za mnou táhlé zívnutí. Fazil Say se představil jako zapálený prorok, citlivý apoštol a zvlášť v Haydnovi jako vizionář.
