pátek, 17. květen 2019

Vize i monument na Pražském jaru

Napsal(a) 

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Symfonie s violovým sólem, jak bývá také Harold nazýván, vznikla 1834 na popud Nicolo Paganiniho, který chtěl od skladatele, již proslulého svým nekonvenčním přístupem k hudbě, skladbu, v níž by mohl uplatnit své mistrovství a zvuk nedávno získané Guarneriho violy. Berlioz souhlasil, ale skladbu pojal po svém. Ne jako příležitost blýsknout se sólistickými kvalitami, nýbrž jako zpověď své romantické duše, rezonující s romantickou poemou Lorda Byrona o putování jinocha spanilou zemí, v níž přesto nenachází splnění svých představ o citovém životě dozrávající osobnosti. (Anglický název Child Harold znamená jinocha v období, než dospěje do mužné zralosti.) Žádný div, že Paganini tuto ideu odmítl. Navzdory jeho gestu se Harold stal žádanou součástí violového repertoáru a každý, kdo ve violovém světě něco znamená, cítí povinnost zanechat po sobě svědectví, jak Haroldovi rozumí právě on. (Po tomtéž zatouží zhusta i proslulí houslisté, beroucí možnost violové produkce jako vítané zpestření „jednotvárného“ houslového života…)

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

K lepšímu pochopení obsahu skladby i její interpretace je dobře znát literární předlohu. Karel Untermüller, člen různých komorních seskupení a vyhledávaný společník do dvouviolových kvintetů slavných skladatelů (Mozart, Dvořák, Brahms, Martinů) byl na pražskojarním koncertě (15. 5., Smetanova síň) Berliozovým nárokům technickým i výrazovým plně práv a oblažil posluchače uměřeným projevem s hloubkou a krásným tónem, leč bez agresivity a hysterie, panující u některých jiných interpretů. Způsob provedení, kdy interpret sedí na první židli violové skupiny, by byl sice adekvátnější, ale úloha sólisty je přece jen dosti rozměrná, takže sedícího hráče by bylo málo slyšet. Řešením by možná byla praxe sedících pěveckých sólistů, kteří se na svoje sóla postaví. Aby nemusel trávit 10 minut před koncem pouhým postáváním – publikum jej volky nevolky vizuálně vnímá – odešel Untermüller do zákulisí a na dokončení své role se opět vrátil, maje už zvučící nástroj během návratu pod bradou.

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Podle některých dobových kritiků se Berlioz nijak nespojil s básníkem a vede si své hudební úvahy nezávisle na předloze. Kdo se seznámil blíže s Berliozovým životem, pochopí, že neměl zapotřebí se utíkat k berličkám literatury, stačila mu bohatě dramata jeho vlastního života.

Titul koncertu Vizionářský Berlioz je oprávněný i v případě monumentálního Te Deum, oslavné chvály Hospodina na text svatého Ambrože, který pochází circa z konce 4. století a od té doby využitého mnoha skladateli. Dílo vznikalo mezi lety 1848 a 1849, na premiéru revidovaného opusu 1855 se sjíždělo publikum zdaleka. 900 zpěváků a hráčů tehdy poskytlo obecenstvu bezesporu nezapomenutelný zážitek, stejně nezapomenutelný, jako tomu bylo i na současném koncertě. Varhanní empora byla zcela zaplněná dvěma sbory (Slovenský filharmonický sbor, sbormistr Jozef Chabroň, Kühnův smíšený sbor, sbormistr Jaroslav Brych, Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála), půvabně oddělenými modrobílými oblečky sboru dětského. V nejvypjatějších momentech hřímal celý aparát harmonicky pestrou a melodicky inovátorskou hudbou do rozlehlého prostoru Smetanovy síně mohutně, přesto kultivovaně, dávaje najevo, oč je akusticky hodnotnější, než bušení decibelů z elektrických tlampačů. Nepominutelným zážitkem byla i čtveřice hráčů na činely, jejichž synchronní pohyb a následné blesky byly přídavným bonusem celého aparátu.

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Britský dirigent John Nelson řídil zvučící masu bez taktovky. Bylo vidět, že dílo zná bezpečně do posledního šroubku, do partitury se téměř nedíval. V případě takového doslova monumentu je možno se ptát, bylo-li by možno pročistit složité předivo zejména větší péčí o dynamické odstínění. Asi ano, ale podle svědectví spolupracovníků jen přehrát takový kolos trvalo tak dlouho, že nezbylo, než se spolehnout na profesionalitu všech zúčastněných a vrhnout celé plátno „al fresco“, než se příliš párat v detailech. Ostatně hlavní dynamické obrysy si zařídil sám Berlioz, učitel instrumentace, dávaje jednotlivým skupinám občas možnost si oddychnout. Razantně omlazený Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál jak o život – zřejmě tak si to také Berlioz představoval – takže výsledný záměr – monumentalita – byl beze zbytku uskutečněn. Odcházel jsem ze sálu naplněn energií a obdivem k tvůrci, který dokázal celou architekturu vymyslet a realizovat tak, aby se i další věky mohly kochat ztělesněním monumentality, tolik slušící i monumentální Smetanově síni.

Ivan Štraus

Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.