úterý, 1. září 2015

Virtuózní varhaník Ericsson u sv. Jakuba

Napsal(a) 

Hans-Ola Ericsson, foto Audite Organum Hans-Ola Ericssonfoto: Audite Organum
Protagonistou čtvrtého večera 20. ročníku Mezinárodního varhanního festivalu v pražské bazilice sv. Jakuba byl Hans-Ola Ericsson, švédský varhaník, který působí na McGillově univerzitě v kanadském Montrealu. V Praze, resp. v České republice se představil vůbec poprvé a to francouzsko-skandinávským programem, v jehož středu stála skladba Johanna Sebastiana Bacha. Večer zahájil Intradou, kterou její tvůrce Jean Sibelius napsal k návštěvě švédského krále a královny ve Finsku roku 1925. Je to kus slavnostní, ale zcela příležitostný. Za pozornost stály další dvě skladby u nás neznámé a zároveň spojené s Ericssonovým nynějším působištěm – Kanadou. Varhanní kniha z Montrealu je rukopisnou sbírkou, která byla už roku 1724 z Francie odvezena do Kanady a která byla znovuobjevena až roku 1978. Ericsson z ní vybral anonymní Magnificat en D, jež obsahuje typicky francouzské kusy pro příslušná místa liturgie nazvané podle užité kompoziční techniky a podle registrace. V této skladbě se Ericsson předvedl jako znalec francouzského stylu. Krajan interpreta, švédský skladatel Bengt Hambraeus působil od roku 1972 jako profesor kompozice na McGillově univerzitě v kanadském Montrealu, tedy stejně jako Ericsson. Hambraeovo stručné (zhruba sedmiminutové) Šogaku zeTří kusů pro varhany (1967) je ovlivněno starou japonskou císařskou hudbou gagaku založenou na pentatonice a šo je japonský dechový nástroj s píšťalami. Klade do popředí nezvyklé, až bizarní souzvuky, uplatňuje pentatoniku, efektní clustery dlaněmi i lokty a přes bouřlivé úseky vede do ztišení. Přesně uprostřed Ericssonova programu zazněl Ricercar a 6 voci z Hudební obětiny Johanna Sebastiana Bacha. Jde o monumentální komplexní šestihlasou fugu, kterou je možno provést v různém nástrojovém obsazení, hrává se i na varhany, v nichž však zní složitý kontrapunkt méně přehledně. Ericsson přednesl Ricercar s náležitou závažností. Následovala skladba od nejslavnějšího francouzského skladatele pozdního baroka Jeana-Philippa Rameaua, který v mládí působil jako varhaník, avšak pro královský nástroj nevytvořil žádné skladby, hrávají se proto varhanní transkripce jeho oper. Rameauovou nejvýznamnější baletní operou jsou Galantní Indové (1735), kterou pro varhany upravil Yves Rechsteiner (1969), švýcarský varhaník, cembalista a pedagog konzervatoře v Lyonu. Z této opery zazněl výběr včetně známého Tance divochů. Ericsson tedy představil na svém recitálu francouzskou chrámovou varhanní tvorbu a světskou operní, která vyniká lehkostí a prostotou. Ač šlo o úpravu, varhaník téměř navodil představu pěvců a orchestru, i když ve varhanách méně barevnou. Především předvedl svou virtuózní prstovou techniku a jako samozřejmost i stylovou interpretaci (zejména ornamentiku, inegalité apod.). Následovala šestá část Syn, Slovo a Světlo z cyklu Meditace o mystériu Nejsvětější Trojice (1969) od Oliviera Messiaena, který byl od roku 1931 až do své smrti varhaníkem chrámu Nejsvětější Trojice v Paříži. Dílo vychází z teoretického konceptu, který však není rozpoznatelný posluchačem. Ve zmíněné části se zřetelně střídají jakoby recitované nápěvy gregoriánského chorálu s kontrastujícími, typicky messiaenovsky barevnými souzvuky. Jako přídavek Ericsson zahrál kolorovanou chorální předehru Otče náš od Georga Böhma, kterou nádherně zdobil a přednesl rozjímavě, doslova jako na "dobrou noc". Padesátník Hans-Ola Ericsson působil za varhanami klidně (recitál mohli návštěvníci sledovat díky videoprojekci). Je zralým umělcem, který – jak už jsem uvedla – má vynikající techniku, ale přitom se planě nepředvádí, vždy jen ve službách hudbě. Zvolil vyvážený program se zastoupením staré i nové hudby, nikoli exhibicionistický, řadil vedle sebe kontrastní skladby, přitom v něm dominovala francouzská hudba (Francii 18. století patřila poněkud velká plocha), dále byli zastoupeni dva severští skladatelé, z nichž hudebně zajímavější byl Bengt Hambraeus. Jeho skladba vznikla v šedesátých letech, stejně jako dílo o generaci staršího Oliviera Messiaena. Ericsson je mimořádně citlivým hudebníkem, nesmírně muzikálním, který váží každou notu na jemných vahách. Je proslaveným interpretem tvorby 20. století a soudobé, ale zároveň stylově uchopí i starou hudbu, nejen historicky poučeně, ale především plasticky, živě. Skvěle přechází ze stylu do stylu. Pracuje s detaily, avšak dokáže vystavět velké plochy a celkovou koncepci, jakoby z mozaiky skládal velký obraz. Je jen škoda, že se sám nepředstavil jako skladatel nebo improvizátor. V neposlední řadě vystupuje velice sympaticky a skromně. Svým prvním varhanním recitálem v naší zemi připravil Hans-Ola Ericsson posluchačům v bazilice sv. Jakuba krásný zážitek.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.