Virtuózní Jakub Hrůša

Nevím, zda a nakolik mohou být dirigenti považováni za virtuosy ve svém oboru. Přesto pro mne byl další z řady abonentních koncertů Filharmonie Brno v Janáčkově divadle (3. 4.) fascinující přehlídkou dirigentské virtuozity Jakuba Hrůši , který postupně dozrává ve výjimečnou uměleckou osobnost. Na pohled ladná gesta se u něj snoubí s naprostou účelností a s jejich pomocí pak doslova formuje orchestr podle své vize. Je zajímavé, že i v akusticky mdlých prostorách divadelního sálu zní filharmonie pod jeho rukama kompaktně, v plném a přitom vyrovnaném zvuku, což není zrovna běžným jevem. V úvodním Honeggerově Pacificu 231 dokázal Hrůša úspěšně udržet na uzdě rytmickou souhru všech soukolí rozjíždějící se lokomotivy, v závěrečných Stravinského čtyřech burleskních scénách z Petrušky naopak u orchestru probudil nespoutanost celého komického námětu. V obou případech to však bylo především pohrávání si s paletou nástrojových barev, jež vyznění propůjčilo osobité kouzlo. Za náhle onemocnělého violoncellistu Johannesa Mosera, který měl přednést 1. violoncellový koncert Bohuslava Martinů, pohotově zaskočil mladý český houslista Roman Patočka s Dvořákovým Koncertem a moll . Kulatý a jemný tón jeho houslí se skvěle hodí pro Dvořákovu hudbu. Patočkovo podání bylo vynikající, i když ve výrazu poněkud uměřené. Zejména finální věta mohla být o něco brisknější a odvázanější. Orchestr s Jakubem Hrůšou pak sólistovi obstarali citlivý doprovod. Celý večer byl pro posluchače jistě mimořádným zážitkem. Škoda jen, že tak dobré výkony neslýcháme na koncertech Filharmonie Brno častěji.