Posledního únorového dne večer se v brněnském Besedním domě v rámci komorního cyklu Spolku přátel hudby uskutečnil klavírní recitál Igora Ardaševa, který přednesl skladby z pera Mozarta, Beethovena, Schumannové a Schumanna.
Tento brněnský rodák studoval na zdejší konzervatoři a poté na JAMU pod vedením Inessy Janíčkové. Po prvních úspěších na dětských soutěžích zaznamenal Igor Ardašev výrazné výsledky na mnoha českých i světových soutěžních podiích (Čajkovského soutěže v Moskvě, soutěž Pražského jara, soutěže královny Alžběty v Bruselu, soutěž Marguerite Long-Jacques Thibaud v Paříži). Koncert zahájil svěží interpretací Variací na Duportovo téma KV 573 od W. A. Mozarta. Při uvedení tématu překvapil klavírista rozmanitostí artikulačních prostředků. V následujících variacích využíval bohatých dynamických škál. Překvapením byla téměř bachovsky pojatá polyfonní místa v některých variacích. V pomalých variacích nechyběl smysl pro dramatičnost, ovšem bez zbytečného patosu.
Poté zazněla Sonáta C dur op. 3 č. 2, kterou Beethoven napsal jako pětadvacetiletý a věnoval Josephu Haydnovi. Hned od začátku přenesl Igor Ardašev posluchače do úplně jiného hudebního světa. Tempo první věty bylo zcela přiměřené a dokonale technicky zvládnuté. Dynamicky mohl být interpret, hlavně co se týče vrcholů, výraznější. Druhá věta měla vzpomínkový charakter, po ní následoval dramatičtější úsek. Ocenil bych v ní ještě lepší práci s barvou a měkkostí zvuku, ale věta měla tah a potřebnou dramatičnost. Třetí věta, pro Beethovena charakteristické scherzo, měla střízlivé tempo, ostatně má „pouze“ označení Allegro. Jako mimořádně zkušený pianista se projevil Igor Ardašev ve větě čtvrté, kde navzdory technickým obtížnostem dokonale držel tempo a tah. Škoda snad jen až příliš měkkého forte. Tato sonáta slibně uzavřela první polovinu koncertu a lákala posluchače k poslechu poloviny druhé. Cenné bylo zařazení tří romancí (a moll op. posth., F dur op. 21 č. 2 a č. 3) Clary Schumannové, které byly její intimní zpovědí. Klavírista v nich doslova otevřel svou duši. Jde o neotřelá díla plná tužeb a něhy. Interpretace Igora Ardaševa působila naprosto přirozeně a vnitřní pohnutky se mu zobrazovaly pouze v mimice obličeje. Tím nechal přijetí jednotlivých částí na každém posluchači. Hrál velmi nenuceně a přirozeně.
Následovala rozměrná Humoreska op. 20, pro Roberta Schumanna netypická skladba. Nemá ani cyklickou ani sonátovou formu, ale sedm vnitřních částí navazujících attacca. Jedná se o nejrozsáhlejší Schumannovo dílo ve volné formě. Vzhledem k názvu mohl posluchač postrádat bezstarostnost, ovšem skladba skutečně nepůsobí odlehčeným charakterem, nýbrž místy má až zádumčivou náladu. Díly skladby jsou většinou v tónině B dur nebo paralelní g moll, ale pianista svou zkušeností a promyšleností dokázal posluchače vtáhnout do jejího děje. Jeho projev vynikal barevnou škálou úhozu a zdůrazněním intervalových vztahů, samozřejmě i dokonalou hráčskou technikou. Nadšené publikum si vyžádalo ještě tři přídavky.
Koncert hodnotím velmi kladně. Byl sestaven ze dvou kontrastních polovin. První v charakteru veselém a světlém a druhá intimní a zahloubanější. Velikou škodou byl snad jen předčasný odchod několika posluchačů během potlesku před druhým a třetím přídavkem. Toto hodnotím jako jistý druh neúcty k interpretovi. Především také proto, že se jednalo o výkon, který si zcela jistě pozornost zasloužil.
