pondělí, 25. červen 2018

Víkend na Smetanově Litomyšli

Napsal(a) 

 , foto František Renza foto: František Renza

Mezi zásadními projekty šedesátého ročníku Smetanovy Litomyšle byly během druhého festivalového víkendu dva velké koncerty – na zámeckém nádvoří Osudová léta s výraznou připomínkou výročí srpnové okupace a ve dvakrát vyprodaném piaristickém kostele Bachova Mše h moll.

Sobotní první uvedení dvouhodinové duchovní skladby potvrdilo, že se tuzemské síly uvádějící starou hudbu v historicky poučené podobě nemají proč stydět, že ti nejlepší už opravdu jsou na evropské úrovni. Švýcarský dirigent Rudolf Lutz se mohl plně opřít jak o sólisty a komorní sbor, tak o houslistku Lenku Torgersen a flétnistku Janu Semerádovou, které zaštítily orchestr a značku Collegium Marianum. Mezinárodní obsazení s převahou českých muzikantů propojilo své interpretační zázemí zůstávající z uvádění skladby s Václavem Luksem s vlastními dalšími zkušenostmi i s nemalými aktuálními podněty dirigenta a spojenými silami předali hudební a duchovní poselství Bachova veledíla způsobem, který nenechal chladným a který zůstává v paměti. Bylo samozřejmě potřeba přizpůsobit se akustice chrámu, to znamená trochu zmírnit tempa, ale základní přístup - střídmý, nepatetický, krásně a podrobně odstiňovaný, niterný i radostný, spíše hravý než přehnaně zatěžkaný – zůstal zřejmý.

Rudolf Lutz, foto František Renza Rudolf Lutzfoto: František Renza

Mezi sólisty byli nositeli výjimečných výkonů a dojmů zejména Tomáš Král a Markéta Cukrová, ale pěkně se uplatnili také Václav Čížek a Jaromír Nosek a pozadu nezůstaly ani Lenka Cafourková a Kristen Witmer. Flétnistka Jana Semerádová zejména ozdobila nádherně artikulovaným sólem část Benedictus, trumpetista Jaroslav Rouček dal lesk partu clariny. Sboristů bylo čtrnáct, sólisté zpívali ovšem s nimi. Skladba – se zhruba pětiminutovou pauzou pro ladění a oddych před Credem – zapůsobila mimořádně jednolitě, ani chvilku neztrácela na tahu, byla uměřená, závažná i odlehčená, proměnlivá a zajímavá, výrazně polyfonní, přinášela krásná spočinutí. Místy byla tempa pro danou akustiku už hraniční, ale přesto nic nepůsobilo přehnaně. A přestože latinský text – na rozdíl od Bachových kantát a pašijí s německými texty - logicky vede k celkovému dojmu univerzality a objektivity, nechyběly ani zde emoce patřící k dobovému pietismu. Zejména ztišení v místech, kde v souladu s textem Bach sahá k výrazově působivým sofistikovaným harmonickým postupům, nezůstala nepovšimnuta a vyzněla mimořádně.

 , foto František Renza foto: František Renza

Rudolf Lutz je varhaníkem se zázemím ve švýcarské reformované církvi, skladatelem duchovní hudby, pedagogem na Schole Cantorum Basiliensis a ředitelem Bachovy nadace v St. Gallen. Přijel s hlubokou znalostí věci, s temperamentem s naprostou přirozeností vedoucím k neutuchajícímu modelování frází, akcentů, významových důrazů a kontrastů. Dirigoval s pokorou i s nadhledem a potěšením - a dával najevo, že muzikantům věří. Bachova partitura vyzněla monumentálně, ale lidsky, bez extrémů a přehnaných afektů, se samozřejmostí, klidem i hloubkou i se vší dílčí virtuozitou.

Piaristický kostel Nalezení sv. Kříže není se svým dlouhým dozvukem ideálním místem pro subtilní a do detailů propracovanou stylovou interpretaci, mnohé se v prostoru ke vzdálenějším posluchačům zcela určitě v plnosti a přesnosti už nedostalo, ale poslech zblízka uspokojení dával. A těžko hledat v Litomyšli jiné místo pro takový koncert. Zámecké nádvoří by duchovní hudbě tohoto rozměru a charakteru neslušelo. Ale že Velká mše h moll na festival zaměřený na vokální umění - na festival tohoto charakteru, rozsahu a dopadu - patří, je zřejmé. Šedesátý ročník ozdobila. A je zřejmé, že by tato přehlídka, jakkoli je ukotvena spíše ve středním proudu, neměla starou hudbu v poučené podobě, dnes už normotvorné, pomíjet.

 , foto František Renza foto: František Renza

Osudová léta byl titul koncertu připsaného zejména rokům 1918 a 1968, případně dalším „osmičkám“ v letopočtech, které letos ve své dramaturgii připomíná pochopitelně i Smetanova Litomyšl. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK dirigoval v neděli večer Tomáš Netopil. Beethovenova Osudová zazněla v podobě, která by stejně tak slušela Pražské komorní filharmonii – bez patosu, střízlivě, prokresleně a přehledně, od úvodního světoznámého motivu se skutečně klasickou věcností, svižně, v uměřeném zvuku i výrazu, ale přesto bohatě a zajímavě. Znovu se ukázalo, že Netopilovy kreace jsou hodny trvalé pozornosti i obdivu. Pražští symfonikové se snažili dostát všem jeho neutuchajícím podnětům, občas už mu tak zcela nestačili, ale byl to ve výsledku přesto zcela legitimní pokus přinést známu partituru nikoli rutinním způsobem nebo způsobem nenáročným, „letním“, ale naopak s vysokým interpretačním nárokem.

 , foto František Renza foto: František Renza

Okupaci v roce 1968 Tomáš Netopil nezažil, je mladší, ale právě tato skutečnost přidala druhé skladbě večera na nadčasovosti. Karel Husa napsal svou Hudbu pro Prahu 1968 v americkém exilu jako emotivní reakci na srpnové události toho roku a skladba, původně koncipovaná pro tamní univerzitní symfonické dechové orchestry, zaznamenala tisíce a tisíce provedení. Zcela jistě nejen díky svému aktuálnímu poselství, ale i díky počtu takových takových těles, nicméně ani tento fakt neoslabuje její naléhavost. Drsnost a modernost Husova hudebního jazyka, pro obvyklé litomyšlské publikum sama o sobě přece jen asi dost náročná, byla zmírněna filmovými sekvencemi promítanými během provedení skladby na boční portály jeviště. Historické záběry tanků v Praze a nakonec i lidských obětí těch vzrušených dní vybral dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský velmi dobře. Podpořily patos skladby, která se nebojí citovat husitský chorál. Skvělým tahem byl i záznam dobového vysílání rozhlasu, který zazněl před prvními takty skladby. Klidně by bývalo mohlo pár slov podobným způsobem Hudbu pro Prahu 1968 také uzavřít, dirigent by jistě dokázal udržet publikum v napětí a zamezit předčasnému potlesku…

Tomáš Netopil, foto František Renza Tomáš Netopilfoto: František Renza

Janáčkova Sinfonietta z dvacátých let jako třetí položka večera evokovala optimismus první republiky. Tomáš Netopil jí dal hodně energie a tím i vzrušující kontrastnosti. I při vědomí mimořádné provozně-umělecké obtížnosti takového řešení nelze nezmínit přesvědčení, že ideální a působivé by bylo umístit trubače někam na arkády. Ponechat je na pódiu za orchestrem bylo realistické a pragmatické, což se stalo a vyplatilo se to. Nehledě na různé kazy, které mohou padat i na vrub venkovnímu prostředí a chladnému a vlhkému vzduchu, zůstala zachována souhra. Skladba by ale získala ještě víc na výjimečnosti a večer na jedinečnosti odpovídající místu.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.