středa, 2. červenec 2014

Vídeňští filharmonikové a Lang Lang

Napsal(a) 

Christoph Eschenbach a Lang Lang, foto Ivan Malý / Pražské jaro Christoph Eschenbach a Lang Langfoto: Ivan Malý / Pražské jaro
Vídeňští filharmonikové jsou v Praze vždy exkluzivními hosty, tím spíše, že méně častými, než by se dalo čekat. Koncert pro letošní Pražské jaro (22. 5.), opakovaný i v dalších evropských městech, koncipovali monotematicky – program v souvislosti s červnovým jubileem věnovali celý Richardu Straussovi. Těleso, jak známo, tvoří výhradně členové orchestru Vídeňské státní opery a nemá stálého šéfdirigenta. Tentokrát přijeli s Christophem Eschenbachem. Byl především energickým hybatelem dění na pódiu, a to i ryze vizuálně, ale nepřinesl do skladeb nic opravdu mimořádně individuálního. V úvodu zazněly Straussovy Metamorfózy, převážně meditativní ryze smyčcová skladba z roku 1945, pozoruhodným způsobem reflektující skladatelův neradostný pohled na německou kulturu, která s prohranou válkou přišla nejen o mnohé hmotné památky, ale i o kontinuitu hodnot a ideálů. Lze si asi představit interpretaci ještě i o něco niternější, ale základní sílu a pravdivost této hudby předali hosté dostatečně. O to víc kontrastovaly pak po přestávce dvě Straussovy symfonické básně – Don JuanEnšpíglova šibalství – barvité, hýřivé, výmluvné, skvělé, virtuózní. V takové hudbě se mohou plně projevit, a také se projevily, kvality orchestru: jeho souhra, zvuk, styl… – vše to, co řadí Vídeňské filharmoniky ke světové špičce. Od Richarda Strausse ovšem zaznělo ještě jedno dílo, ne tak známé – Burleska pro klavír a orchestr d moll. Před přestávkou v ní publikum v Obecním domě mohlo obdivovat brilantní virtuozitu čínského pianisty Lang Langa, která se zdá být technicky bez hranic. Je v ní samozřejmě i svéráznost a interpretační svévole, ale jeho projev je tak suverénní a podmanivý, že mu „projde“ i to, co by u někoho jiného mohlo být odsouzeno jako nestylové, povrchní a vnějškové. Lang Lang je nejen umělec, ale ještě víc celebrita, megastar, se vším, co k tomu patří, včetně nekritického obdivu okolních davů. Fotografie ho zachytily, jak rozmáchle pomáhá Christophu Eschenbachovi dirigovat. Hraje jednoznačně, velmi komunikativně, je současně mistrem pódiového projevu „pro publikum“. Když přidával, zahrál neuvěřitelně rychle Chopinův Minutový valčík a pak ještě naprosto kontrastující vemlouvavou pomalou hudbu, mohla to být scéna z nějakého filmu, stejně jako vlastní improvizace. Lang Lang dodal koncertu Vídeňských filharmoniků, na který stály lístky až 5900 korun, světový lesk, ještě větší, než kdyby hráli sami – takže účelu bylo dosaženo. A když pak těleso na závěr velmi dlouhého programu přidalo ještě dvě typicky „vídeňské“ ukázky z odlehčeného repertoáru svých novoročních koncertů, jen škarohlíd by nepřiznal, že taková vystoupení dělají mezinárodní festival skutečně mezinárodním festivalem.

Psáno pro: HARMONIE 7/2014

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.