úterý, 4. prosinec 2018

Vídeňské odpoledne plné překvapení

Napsal(a) 

 , foto Johannes Strassl/Tonkünstler-Orchester FB foto: Johannes Strassl/Tonkünstler-Orchester FB

Málokterý z vídeňských orchestrů, respektive málokterý z orchestrů působících ve Vídni, mě většinou tak mile překvapí jako Orchestr hudebních umělců Dolní Rakousy (Tonkünstler-Orchester Niederösterreich), pravidelně účinkující na pódiích ve Vídni, St. Pölten a Grafenegg. Vídeňští filharmonikové jsou obvykle sázkou na jistotu, Vídeňští symfonikové si udržují svůj vysoký standard a Rozhlasový symfonický orchestr ORF důsledně dbá na neotřelou dramaturgii. Před lety jsem u Orchestru hudebních umělců Dolní Rakousy zažil zajímavé hostování Michaela Schønwandta ve Dvořákově 6. symfonii D dur (listopad 2014), příjemné bylo i provedení Bachova Vánočního oratoria za řízení Daniela Reusse (prosinec 2014), a proto jsem se zvědavostí navštívil abonentní koncert v neděli odpoledne 2. 12. 2018, kdy si účinkování Orchestru hudebních umělců nenechala ujít řada jeho vídeňských fanoušků. Z konzervativně vyhlížejícího programu složeného z děl Clauda Debussyho, Ludwiga Augusta Lebruna a Wolfganga Amadea Mozarta se nakonec vyklubalo odpoledne plné obnovených premiér a překvapení.

 , foto Johannes Strassl/Tonkünstler-Orchester FB foto: Johannes Strassl/Tonkünstler-Orchester FB

První polovina koncertu náležela v Debussyho (1862–1918) jubilejním roce 2018 trojici skladatelových děl ze tří desetiletí jeho tvůrčího života. Preludium k faunovu pozdnímu odpoledni (1894) je tradičním prubířským kamenem orchestrální hry. Orchestr je naposledy uvedl v září letošního roku, pod taktovkou hostujícího dirigenta-hobojisty Françoise Leleuxe ovšem neslo punc francouzské autenticity. Dirigent vhodně vsadil na objektivní zvuk rovných tónů a dynamicky upozaděné smyčce, z nichž se vynořovala sóla flétny a hoboje. Hráči u prvních pultů zmiňovaných nástrojů Walter Schober a Barbara Ritter po zásluze sklidili uznání přítomného publika, které z větší části zaplnilo Velký sál Spolku hudby ve Vídni. Nastudování bylo natolik solidní, že jsem si ihned přál opakování, kdyby ovšem na programu nestála zřídka uváděná Malá svita (Petit Suite, 1889), Debussyho klavírní kompozice v orchestrální adaptaci Henriho Büssera (1907). Skladatel sám vysmekl upravovateli poklonu za aranžmá svity, kterou Orchestr hudebních umělců hrál naposledy před dlouhými padesáti lety. A nejinak tomu bylo i v případě Rapsodie pro saxofon a orchestr (1911), která ovšem zazněla ve verzi pro anglický roh z dílny francouzského hobojisty a skladatele Gillese Silvestriniho. V tomto Debussyho díle se Françoise Leleux, který střídal anglický roh s hobojem, poprvé představil ve dvojroli sólového hráče a dirigenta. Leleuxova performance v sobě měla sebejistotu extrovertního instrumentalisty a dirigenta-šoumena, který ovšem nechává prostor kolegům v orchestru a neztrácí s nimi kontakt s taktovkou, natož se sólovým nástrojem v rukách. Silvestriniho aranžmá se ukázalo být zvukově exotičtější variantou původní saxofonové verze, kterou orchestr naposledy hrál v červenci 1970, jak bylo uvedeno v programu.

 , foto Johannes Strassl/Tonkünstler-Orchester FB foto: Johannes Strassl/Tonkünstler-Orchester FB

Po pauze následovala nejspíše vídeňská premiéra Koncertu pro hoboj a orchestr č. 1 d moll německého mistra mannheimské školy Lebruna, třídílná kompozice zapomenutého autora, který platí za autoritu snad jen mezi hobojisty. Mnichovan Leleux k němu však má velmi blízko a zasazuje se soustavně za propagaci Lebrunovy tvorby. Mannheimský koncert plný afektu, rétorických figur, excentricky kontrastní dynamiky a podivuhodného zahrávání si s dominantní tóninou d moll byl překvapením odpoledne, zvláště kvůli zapálenému provedení Leleuxově. S hobojem se dirigující instrumentalista rozloučil úpravou Papagenovy árie z Kouzelné flétnyDer Vogelfänger bin ich ja“, která byla avízem poslední kompozice podvečera, Mozartovy Haffnerově symfonii D dur KV 385. Leleux ji nastudoval ve velmi svižných tempech, a to jak v krajních větách, tak ve středním Andante a Menuetu. Zvukový lesk, instrumentační brilance, symfonická lapidárnost a sólové vstupy tympánů učinily z Mozartovy symfonie přesvědčivou tečku za příjemně stráveným odpolednem v Musikvereinu. Inu, někdy je strhující zápas ve druhé lize větším zážitkem než nuda na hřišti Ligy mistrů.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.