Současná východní tvorba ve vídeňském Zlatém sále

Soudobá hudba z Východu nezní ve Zlatém sále vídeňského Hudebního spolku příliš často. O to vzácnější a co do dramaturgie i provedení mimořádnější byl koncert Rozhlasového symfonického orchestru ORF pod vedením Andreje Borejka dne 14. března 2019. Zazněly na něm hned dvě rakouské premiéry – Symfonická báseň č. 2 Galiny Ustvolské a Styx pro violu, sbor a orchestr Giji Kancheliho.

Symfonická báseň č. 2 Galiny Ustvolské z roku 1959 byla svou poetikou jakýmsi pandantem k Šostakovičově 5. symfonii provedené po přestávce. Jakkoliv oficiální katalog děl této ruské skladatelky čítá „pouhých“ 24 opusů, jedná se o zralá, velmi originální a osobitá díla, která právem budí pozornost. Galina Ustvolskaja byla mimořádný talent, což rozpoznal i její učitel a obdivovatel Dmitrij Šostakovič. Na rozdíl od něj se ale Ustvolskaja uzavřela do vnitřní i vnější emigrace, celý život prožila v Sovětském Svazu a teprve po pádu režimu se u příležitosti provedení svých děl dostala do Evropy. Její dílo vykazuje už od dob studií řadu charakteristických rysů, které nezmizely ani v posledních opusech. Jedná se především o jakousi strohost, úspornost výrazových prostředků, askezi, které najdeme i v provedené Symfonické básni č. 2, nicméně zatím v orchestrální podobě. Od sedmdesátých let píše Ustvolskaja pouze komorní skladby, které si ale co do obsahu a hloubky uměleckého vyjádření v ničem nezadají s díly symfonickými, ba právě naopak. Jako by úspornost v instrumentaci ještě znásobila a zvýraznila poselství uměleckého díla, jeho sílu. A právě tato skutečnost činí tvorbu Galiny Ustvolské jedinečnou.

Andrej Borejko (ilustrační foto), foto Susanne Diesner

Styx pro violu, smíšený sbor a orchestr Giji Kancheliho vznikl v roce 1999. Jedná se o rozsáhlou skladbu, jak co do času, tak co do obsazení. Hudba je proměnlivá, různorodé motivy se vynořují a zanořují podobně jako mytologická řeka Styx. Symbolicky ji představovala právě sólová viola – průvodce světem živých a mrtvých, prostředník mezi vokálním a instrumentálním. Kancheliho tvorba čerpá z tradiční gruzínské hudby, gregoriánského chorálu a společně v kombinaci s prostředky nové hudby působí nadčasově. Ostatně vnímání času je ve východních kulturách v porovnání s tou naší evropskou odlišné. Delší časová pásma nabízejí možnost ztišení, zamyšlení a vnitřního klidu. Sbor obohacuje orchestrální barvy o další dimenzi, stejně jako například elektrická kytara. Violista Nils Mönkemeyer nastudoval sólový part se vší pokorou a hloubkou, kterou takováto hudba vyžaduje. Skladba je prostá jakékoliv prázdné virtuozity, o to více klade nároky na sólistovo soustředění, mistrovství a fantazii. Jak při světové premiéře na nahrávce skladby prohlásil violista Yuri Bashmet: „Viola tu přináší duším klid, požehnání a harmonii.“ Viola jako sólový nástroj stojí na koncertních pódiích poněkud ve stínu oblíbenějších houslí. Hraje-li na ni interpret Mönkemeyerova formátu, který ji rozechvěje v celém jejím rozsahu až po malou oktávu, pak jsou barvy a výrazové možnosti tohoto nástroje daleko větší a zajímavější než u houslí. Provedení Kancheliho díla orchestrem i sborem Vídeňské pěvecké společnosti (Wiener Singverein, sbormistr Johannes Prinz) bylo mimořádné, cituplné a soustředěné. Interpreti pozorně následovali každé sebemenší dirigentovo gesto s přesností a plnou koncentrací.

Šostakovičova 5. Symfonie, op. 47 pochází z roku 1937. Byla dokončena v době, kdy byla skladatelova sestra deportována na Sibiř a její manžel uvězněn. Najdeme v ní tedy řadu metafor, které naštěstí Svaz skladatelů, jenž musel toto dílo před jeho provedením schválit, neslyšel. Na úspěchu premiéry, měl podobně jako i v případě Ustvolské Symfonické básně č. 2 – lví podíl vynikající dirigent Jevgenij Mravinskij.

Jak Ustvolskaja, tak Kancheli nabízejí svou tvorbou další dimenzi – duchovní a emocionální, což je odlišuje od intelektuálně orientované evropské moderny. Myslím si, že takovýto repertoár je pro Rozhlasový symfonický orchestr ORF i jeho příznivce v řadách publika vítanou změnou. To dokládal i dlouhý aplaus jak mezi jednotlivými skladbami, tak na závěr koncertu. Od září 2019 převezme po Corneliu Meisterovi šéfdirigentské žezlo tohoto tělesa Marin Alsop, která u příležitosti uvedení do funkce přislíbila, že bude pokračovat v uvádění soudobé hudby a zřídkakdy hraných skladeb. Bude-li dramaturgie taková, jaký byl čtvrteční koncert, máme se ve Vídni skutečně nač těšit, tím spíše, zazní-li v takto jedinečném provedení.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější