Dovést hrdinu zdárně k cíli se lesní ptáček snažil, co jen mu síly stačily. Leč i přesto to chvílemi vypadalo hodně beznadějně. Siegfried totiž bloudil čím dál tím víc. Nakonec sice přece jen ke své osudové ženě doklopýtal. Jenže – valkýra byla ukryta v kukle. A to tak dokonale, že se k ní rek musel prořezávat svým kouzelným mečem. Tlustých vrstev mnoha závojů bylo přitom opravdu hodně. Tolik, až se zdálo, že jejich odlupování snad nikdy neskončí. Že kukla snad musí být prázdná, protože jinak by se Brünnhilda musela v tak předůkladném úkrytu zadusit.
Zkraje vše začalo ještě docela slibně. Mimova kovárna byla velmi účelně navržena a docela moderně vybavena. Nezbytný medvěd v ní tentokrát bezradně nepřešlapoval, jen se po stěně mihla jeho ohromná silueta. Zkrátka vypadalo to, že známý curyšský tandem režiséra Svena-Erica Bechtolfa a dirigenta Franze Welsera-Mösta (designovaného šéfa Wiener Staatsoper) se po příliš opatrném vykročení při nové podzimní Valkýře teď přece jen ve Vídni rozmáchne odvážněji a snad i trefí do černého. Jenže vzápětí přišly rozpaky a pocity bezradnosti z toho, co bylo k vidění. Už jen samotné scénické řešení každé ze situací jako by bylo vždy z jiného kusu, od jiného výtvarníka (Rolf Glittenberg ). Zatímco jeden si liboval v projekcích (obří krvácející dračí oko), druhý zase vsadil na realistickou nadsázku (rozvěšená vycpaná zvířata namísto lesa), třetí k tomu dodal místo skal efektní luxferovou stěnu, zatímco čtvrtý před ní nechal Wotana hloubit lopatou díru, aby se pod opravdovou hlínou nakonec objevila Erda. Pár dobrých nápadů režiséra (už zmíněný medvěd či třeba Siegfried narychlo si vyřezávající píšťalku, zatímco orchestr na něj čeká) to už rozhodně zachránit nedokázalo. Škoda. (O to napínavější je čekání na prosincový Soumrak bohů i Zlato Rýna, které netradičně zůstalo až na závěr, jako tečka příští sezony.)
Vídeňští filharmonikové jsou ale skutečně báječní. Našinec má chvílemi až dojem, jakoby v Praze slyšel před třemi lety úplně jinou operu. Třeba jenom ty smyčce! Welser-Möst přitom dokáže jednotlivé scény skvěle vygradovat a tolik obtížný mix hutného orchestru a wagnerovských hlasů zvládá i při svých poměrně rychlých tempech dokonale. A že se tentokrát sešla sestava: Suverénní Nina Stemme se stejně jako v předchozí nové Valkýře stala i teď hvězdou večera. Sieglindu jen vyměnila za Brünnhildu – byť jí prý měla připravenou dva roky, představila se v ní vůbec poprvé. Mužný Juha Uusitalo byl jako Poutník zjevně ve výrazně lepší kondici než minule ve Wotanovi. Myslím, že o něm bude slyšet stále častěji, stejně jako o Herwigu Pecorarovi – skvělém Mimovi. Spolehlivý Stephen Gould zopakoval svého úspěšného Siegfrieda, i u nás známý Tomasz Konieczny svůj debut ve Staatsoper coby nervní Alberich rozhodně nepromarnil. Hlavně kvůli uším rozhodně ne ztracený večer.
