neděle, 8. březen 2009

Vídeň - Reality show v Theater an der Wien

Napsal(a) 

Na listopad připravilo vídeňské Theater an der Wien inscenaci Života prostopášníka Igora Stravinského. Opera vznikla na motivy dobových kreseb anglického malíře Williama Hogartha (1697 – 1764), který ve stejnojmenném seriálu ostře kritizoval morálku tehdejší společnosti. Podle těchto kreseb napsali William Hugh Auden a Chester Kallmann libreto ke Stravinského dílu. Původní děj je zasazen do Anglie 18. století.

My se v Theater an der Wien ocitneme ve Vídni roku 2008 (zpíváno v anglickém originále) a sledujeme v přímém přenosu reality show ze života mladíka Toma Rakewella. Tomu je uzpůsobena scéna Annette Murschetz , připomínající televizní obrazovku, která vystupuje z černého pozadí jeviště. Televizní iluzi ještě zvýrazňuje vynikající práce se světly – Friedrich Rom . Také velmi civilní a nijak přehnaně stylizované kostýmy Su Sigmund dokreslují naši každodenní, běžnou skutečnost.

Hned na začátku sledujeme stroze zařízený pokoj, kterému dominuje televize. Ta se stane leitmotivem celého představení. Před ní je matrace, kolem se válí plechovky s pivem. Otec Trulove by pro svou dceru rád našel perspektivního, pracovitého a zajištěného mládence, kterým Tom Rakewell rozhodně není. Nicméně se o své štěstí pokusí – vyslovením přání – a jakoby z udělání se objeví Nick Shadow s plným kufříkem peněz. Tom netuší, že má čest se samotným ďáblem a vidina rychle nabytého bohatství ho zcela zaslepí. Začne si užívat všech světských radovánek (druhý akt se odehrává v nevěstinci a posléze ve vile, která je ale podobně stroze zařízená, jako předešlý Tomův byt). Nicméně je zde bazén, plazmová televize a namísto plechovek od piva šampaňské. Tom zjištuje, jak je jeho život navzdory penězům a požitkům prázdný, přesto ale nepohrdne šňupečkem kokainu od Shadowa a nechá se přemluvit ke svatbě s televizní hvězdou. Ani to mu nepřinese uspokojení. Zkusí tedy charitu, která skončí totální prohrou a rozprodejem jeho majetku. Nakonec hraje s ďáblem karty o svůj život; ten sice vyhraje, ale dožívá jej – jak jinak, než před televizní obrazovkou – v blázinci.

Režisér Martin Kušej celou inscenaci stylizoval jako reality show. Vše se děje uvnitř obrazovky, neustále je někdo přítomen s kamerou (např. scéna z nevěstince, kdy Shadow vše pečlivě natáčí na video, které si jakoby náhodou Anna druhý den prohlédne), nebo fotoaparátem (např. druhý akt, kdy paparazzi vtrhnou do Tomovy vily po jeho svatbě s Babou Turkyní). Televize v Tomově pokoji, nebo v jeho vile, případně v blázinci hraje bez přestávky a je všudypřítomně vlezlá. Videozáznamy provázejí celou inscenaci a přesně odráží stupidní show a pořady ze života tzv. celebrit, kterými nás denně televize zahlcuje. Mimo jiné v ní běží zpravodajství o Tomově svatbě s Babou Turkyní nebo přímý přenos z dražby Tomova majetku. Na videodesignu se podílel Peer Engelbracht . Nápad udělat právě z tohoto nadčasového díla reality show, se ukázal jako velmi nosný. V našich domácnostech se televize roztahuje čím dál víc (jak časově, tak prostorově) a opravdový „reálný“ život sledujeme ne kolem nás, ale uvnitř bedýnky. Také hojná účast na různých nesmyslných soutěžích, nebo právě v reality show ukazuje dnešní skutečnost, že lidé jsou pro rychle nabyté peníze schopni skutečně neuvěřitelných věcí za hranicemi důstojnosti a lidství. Přesně tohle Martin Kušej velmi dobře vystihl ve svém výkladu Stravinského opery. Nepotřeboval jakokouliv stylizaci, obrátil zrcadlo proti nám.

Toby Spence jako Tom Rakewell působí chlapecky nevinně a zranitelně, není to žádný sebevědomý světaznalý hýřil, a o to víc je nám ho líto. Svou roli zvládl herecky i pěvecky výtečně. Alastair Miles je jako ďábelský Nick Shadow vynikající. S uhlazeným culíkem v černém obleku je tak akorát slizký a cynický. Anne Trulove Adriany Kučerové je zpočátku milou, naivní dívkou, která ale má své štěstí před sebou, jak jí slibuje Baba Turkyně. Zůstane jí její naivita a čistá láska? Adriana Kučerová svou roli herecky dobře zvládla, ale pěvecky byl její rejstřík nevyrovnaný, s velkým vibratem a malou srozumitelností. Její kolegové působili civilněji. Herecky ovládla jeviště ve své vedlejší roli Anne Sofie von Otter jako Baba Turkyně. Má velký smysl pro komiku a show a nebojí se zesměšnění. Otec Trulove Manfreda Hemma byl přesně tím starostlivým taťkou v papučích s brýlemi, bdícím nad štěstím své jediné dcery. Nemůžu nezmínit skvělého licitátora Selema v podání Gerharda Siegla . A také odvahu Carole Wilson v roli bordelmamá svléci si na jevišti podprsenku. Ostatně druhý akt z nevěstince je pornem v přímém přenosu se vším všudy.

Režisér Martin Kušej si inscenaci dokonale promyslel. Například v prvním aktu Nick Shadow vyleze maličkým otvorem v propadle, aby v poslední scéně v témže pokoji zvětšil svůj vchod v obrovský hrob. Ostatně scéna handlování o Tomův život je na pozadí obrovské díry v jevišti velmi silná – jejich duet provází pouze cembalo a jedině ta se odehraje bez jinak všudypřítomné obrazovky. V momentě, kdy se Tom rozhodne pro charitu, běží na obrazovce záběry spokojeného politika – zachránce v Africe a jeho vděčných černých oveček. Na ni naváže scéna z filmu o Ježíši Kristu s proměnou chleba a velký záběr do Kristovy tváře celou scénu ukončí. Dále třeba dražba, kde mezi šedivé myšky – nákupčí – vtrhne drzý licitátor v zeleném obleku. Celá dražba je přímý přenos, kolem je kameraman a zvukař, po zázračném obvživnutí Baby Turkyně se její duet s Annou změní v rockový koncert, světla zhasnou a jejich líbezný zpěv doprovází ohýnky zapalovačů – vše přeneseno na velkou obrazovku. V této scéně sedí Tom s Nickem mimo jevištní obrazovku. Jich už se to netýká. Rozsah této recenze bohužel nedovolí upozornit na další režisérovy libůstky. Velkou oporou mu jistě byla i dramaturgyně Helga Utz.

Nakonec nesmím zapomenout na vynikající hudební nastudování Vídeňských symfoniků pod taktovkou Nikolause Harnoncourta. Zejména dechová sekce, které Stravinskij vyhradil velký prostor, se mimořádně vyznamenala (skvěle zahrané tremolo trubek ve scéně aukce). Každá fráze, motivek, dynamika, artikulace je v každém nástroji do detailu propracována, přičemž Stravinského mozartovsky průzračná partitura vyznívá jako perfektně sehraný celek. Arnold Schoenberg Chor (sbormistr Erwin Ortner ) rovněž odvedl velmi dobrou práci.

Na konci celé opery zůstane na jevišti pouze velká Tomova obrazovka, ve které jsou zbylí zúčastnění přítomni diskusi o tom, kterak si mezi zahaleči a příživníky démon zla vždy najde svou oběť. Pokud si připustíme, že celá inscenace je o nás a našem dnešním způsobu života, jde nám z toho mráz po zádech. A že jde vlastně o tři sta let starý příběh a kam jsme se posunuli?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.