Vídeň – Piková dáma ve dvou provedeních

V roce 1884 nastudoval Čajkovského Pikovou dámu pro Vídeňskou státní operu režisér Kurt Horres . Měl jsem možnost vidět tuto klasicky pojatou a dobově historicky zasazenou inscenaci v hudebním provedení japonského dirigenta Seiji Ozawy , uměleckého šéfa vídeňské opery, před devíti lety. Tato inscenace vydržela plných třiadvacet let do předminulého roku, kdy byla nahrazena novým nastudováním známé německé režisérky bulharského původu Very Nemirovy . O hudební provedení se postaral opět Seiji Ozawa. Avantgardní umělkyně zasadila děj do postkomunistického Ruska s tím rozdílem, že zde absentuje vojenský živel, základ tehdejšího petrohradského života. Žádné uniformy, žádní důstojníci, pouze civilní gamblerské prostředí nové kapitalistické společnosti. Všech sedm obrazů opery je situováno v jedné dekoraci do rozlehlého dětského ústavu. Vychovatelky s rákoskami v rukou budí z dlouhé řady postelí dětí, které když vstanou, zpívají známý dětský sbor v prvním dějství. Na stejné scéně pak probíhají pouze s dílčími změnami nábytku a rekvizit všechny akce děje. Scéna slavnostního plesu je provedena včetně někdy opomíjené pastýřské hry. Ta je ale předvedena s Pavlínou (Chloe) a Tomským (Pluto) jako naprosto uvolněná zábava včetně travesti show a sexuálních hrátek. Na závěr tohoto obrazu se otevřou dveře do hlediště a uličkami parteru prochází carevna (Hraběnka) se svým doprovodem. V dalším obraze, odehrávajícím se v ložnici staré hraběnky, přichází něco nečekaného. Unavená hraběnka se vrací z plesu a chystá se na lůžko. Odličuje se a přitom zrcátkem odráží světelná prasátka na postavu mladého muže (Heřman), skrývajícího se v přítmí ponuré místnosti. Ve vzpomínkách se tak živě vrací do svého mládí a bouřlivého života krásné bohaté ženy v Paříži. Heřman, který si uvědomuje, že je odhalen, vystupuje s revolverem v roce rozhodnut vyzvědět z hraběnky tajemství třech karet, které by jej učinily boháčem. Vrhá se na hraběnku a na jevišti mezi nimi dochází k pohlavnímu styku. Hraběnka přímo při milování zemře. (Takto naturalisticky pojatou scénu a vůbec výklad vztahu Heřman-Hraběnka jsem nikdy v této opeře nezažil.) V dalším dějství u katafalku s mrtvolou hraběnky se Heřman v poblouznění dovídá jména osudných karet umožňujících výhru. To, že se Líza, zoufalá z Heřmanova činu, vrhá do Něvy, se vlastně pozná až v závěru. V herně se po Heřmanově nečekané prohře objeví ležící mokrá mrtvá Líza na hráčském stole mezi kartami a kopami bankovek. Heřman pak spáchá revolverem sebevraždu. Dílo je režijně a také herecky podáno s takovou sugestivitou, že strhává publikum k frenetickému potlesku.

V loňské podzimní sezoně bylo možné představení shlédnout prakticky v premiérovém obsazení znovu. Charismatický Ozawa, pohublý po delší nemoci, který již bude brzy končit a ve funkci jej vystřídá Rakušan Franz Welser-Möst, se předvedl nesmírně vitálně s hlubokou znalostí Čajkovského díla. Po tolika letech je těžké popisovat rozdíly v jeho konkrétním hudebním vkladu s minulým nastudováním, ale sólisté vám vždy lépe utkvějí v paměti. Ostatně o minulém provedení jsem podrobněji informoval na stránkách tohoto časopisu před devíti lety. Osvěžme si trochu vzpomínky a srovnávejme. Plácido Domingo byl snad nejlepší zpívající Heřman, jakého jsem kdy viděl. Sice herecky poněkud strnulý, ale s bezvadnou ruskou výslovností a témbrem hlasu jako určeným pro tuto roli. Současný Neil Shicoff , zpívající herec a geniální představitel exponovaných dramatických rolí, někdy moc přepínal, některé tóny nevyšly zcela čistě, ale celkově vynikající výkon. K tomu bych rád uvedl, že již při premiéře Shicoff onemocněl a několik prvních představení musel převzít ukrajinský tenor Marian Talaba . Letos se pak situace opakovala a další představení, které bezprostředně následovalo po tom, které jsem viděl, zaskakoval za amerického tenora Ukrajinec Vladimír Kuzmenko , kterého známe z pražské inscenace Pikové dámy ve Státní opeře. Představitelka Lízy, až moc vznešená a impozantní Galina Gorčakova , která sice neměla ve večeru minulého provedení svůj šťastný den, byla nicméně báječná. Současná Líza, mladá Rakušanka Martina Serafin , postavila svůj úspěch na pěkném zjevu a znělém hlase dramatického témbru, který zdárně překlenul všechna úskalí obtížné role. Hraběnka není nijak rozsáhlá, ale velmi důležitá role. Legendární Rita Görr podala velmi přesvědčivý výkon. Současnou aristokratkou se vším všudy byla Anja Silja , která je již za svým pěveckým zenitem, což se projevilo neznělou střední polohou, ale je výrazově nespornou osobností. Pavlínu ztvárnila v minulé inscenaci trochu matná Světlana Serdar , dnes si velmi dobře vede krásným hlasem mladá rakouská mezzosopranistka Elizabeth Kulman . Obdivovatel a nápadník Lízy kníže Jelecký byl ztvárněn králem ruských lyrických barytonů Dmitrijem Hvorostovským a hraběte Tomského zpíval báječně další světový ruský pěvec Sergej Lejferkus . V současném provedení onemocněl představitel Jeleckého a roli narychlo převzal mladý rakouský umělec Marcus Eiche , který se zhostil své role úspěšně. Až bude možno v jeho hlase cítit v nádherné árii, kde vyznává lásku Líze, ještě více vřelosti, bude možno mluvit o naprosté dokonalosti. Zklamal mne ovšem wagnerovský basbaryton Albert Dohmen . Role mu úplně nesedla a měl i hlasové problémy podobně jako ve Wotanovi v loňské bayreuthské Valkýře. Neohrozitelnou jistotou kvality byl v obou nastudováních orchestr Vídeňských filharmoniků . Ti ovšem s každým dobrým dirigentem jinak než výborně hrát neumějí. Záviďme Vídni tuto samozřejmost.

Inscenačně je nová produkce určitě dále, ale co do vokálních výsledků zase vítězí minulé provedení. Samozřejmě díky obsazení sólistů. Co všechno si může opera ve Vídni dovolit! (Ještě perlička na závěr: obzvláště ve scénách s Shicoffem bylo dost slyšet nápovědu. Při závěrečné děkovačce Shicoff přiskočil k nápovědní budce, vytáhnul nápovědu za ruku částečně z budky ven a děkoval mu. Bylo to od něho velmi milé.)

Sdílet článek: