úterý, 6. březen 2012

Vídeň - nová Traviata oku dvakrát nelahodí

Napsal(a) 

Jako první premiéru této sezony uvedla Vídeňská státní opera Verdiho Traviatu . Nejde samozřejmě o žádný dramaturgický objev, je to sázka na jistotu, kdy se vychází vstříc vkusu široké hudbymilovné veřejnosti. Ostatně nedělní premiéra 9. 10. byla 741. uvedením tohoto titulu v renomovaném operním svatostánku. Nová La traviata je koprodukcí s francouzským festivalem v Aix-en-Provence, kde byla tato inscenace prezentována letos v létě. Pod režií je podepsán Jean-Françoise Sivadier , Francouz, který si získal jméno i jako činoherec a spisovatel. Jeho Traviata rozhodně není klasická a tradiční, je spíše nadčasová, resp. bezčasová. Režisér se nechal slyšet v tom smyslu, že si dokáže představit, že se Violettin tragický příběh může odehrát v kterékoli historické epoše. A že mu tudíž jde především o to, „aby se vše odehrávalo právě tady a teď“. Sivadier nicméně svému předsevzetí na plných sto procent nedostál. Jeho inscenace vychází z principu divadla na divadle, kdy se blíže nespecifikovaný operní soubor chystá uvést Traviatu. A tak hned při vstupu do hlediště spatří divák otevřenou scénu, která na první pohled připomíná putyku čtvrté cenové kategorie, kde jsou stoly na sobě, židle zůstaly na místě, kde skončily po nejnutnějším úklidu. Začínají se trousit první účinkující, bloumají po zšeřelém prostoru, někteří si snad tiše opakují text svých rolí. Kostýmy Virginie Gervaise ve svém úhrnu zdaleka nejsou atraktivní, svou ošuntělostí asociují nejspíše první roky po druhé světové válce. Scéna, jejímž výtvarníkem je Alexandre de Dardel , také nehýří nějakým opulentním pozlátkem, zůstává velejednoduchá. Obraz nevábné putyky se stoly na sobě sice zmizí, ale žádné honosné večírky, žádné plesy se tu nekonají – spustí se pár lustrů, hospodský mobiliář překryje zlatistá stěna, jako další dekorace třeba velká plátna s přírodními motivy, která mohou připomínat i okenní průhledy do okolní krajiny.

Časové ukotvení Sivadierovy Traviaty v poválečných letech asociují nejen tehdejší dobové kostýmy, ale i absence mobilů a počítačů. Nabízí se tedy zásadní otázka: když už režisér aktualizoval, proč zůstal u mírného retra a nešel přímo do současnosti, navíc proklamoval „tady a teď“?! I když Sivadierovo pojetí rozhodně není prvoplánově líbivé, na druhé straně nutno přiznat, že se režisérovi podařilo skvěle rozehrát vzájemné vztahy a vtisknout jim vývoj. Například Alfréd Germont se v přípitkovém duetu s Violettou hned v začátku opery chová jako nesmělý mladíček, který sice s donucením zazpívá první sloku, ale když dojde na Violettu, pádí od ní ostýchavě pryč, takže musí být k ní zpět přiveden násilím. Že je to Traviata bez aristokratického lesku, pramení i z toho, že řadu akcí rozehrává Sivadier doslova na prknech jeviště „v prachu země“, což už samo o sobě má k nějakému majestátu daleko. Leckomu může vadit i to, že Violetta neumírá v posteli, ta tam ostatně vůbec není, umírající musí vzít zavděk jednou z nepohodlných „hospodských“ židlí. Na druhé straně právě tento fakt, kdy Violetta neskonává pasivně na lůžku, přivedlo režiséra k nápadu, aby Violettiny poslední okamžiky byly velmi působivou rozpohybovanou extází, jakousi předsmrtnou blaženou křečí.

Pod hudebním nastudováním je podepsán Bertrand de Billy , pod jehož vedením zněl orchestr s jemnou grácií. Dirigent si dal opravdu záležet, aby instrumentalisté ctili předepsaná piana a pianissima, která předepisuje značná část partitury. Některé její pasáže slyší posluchači ve Vídeňské státní opeře dokonce vůbec poprvé, protože de Billy otevřel snad všechny dosud zde realizované škrty. Orchestr doslova hladil.

Do hlavní role Violetty Valéry byla obsazena proslulá francouzská koloraturní sopranistka Natalie Dessay . Technicky neměla s partem věhlasné kurtizány sebemenší problém, i svou spíše subtilní postavou odpovídala ženě, ze které prchá život. Navíc Dessay přesvědčivě zúročila svou dřívější hereckou i taneční průpravu, takže zejména Violettino extatické umírání působilo jako mistrovská etuda. V roli mladého Alfreda Germonta Dessay zdatně sekundoval z New Yorku pocházející tenorista Charles Castronovo . Možná že mnozí se museli do jeho témbru chvíli „vposlouchat“, pěvec se však znamenitě rozezpíval ke spokojenosti většiny publika, které ocenilo šíři pěvcova výrazu i jeho kultivovaný herecký projev. V roli Alfrédova otce Giorgia Germonta se představil italský barytonista Fabio Capitanucci , jehož celkový projev sice rozhodně špatný nebyl, přívlastek „mimořádný“ by však tentokrát každopádně na místě nebyl.

Nová vídeňská Traviata prohrou každopádně není, k absolutní výhře jí však kus cesty chybí. Za zhlédnutí však rozhodně stojí. (Poznámka: hodnocení vychází ze 4. uvedení premiérové série 18. 10.)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.