Uvádění barokních oper na jeviště Theater an der Wien je již tradicí, kterou potvrzují mnohé kvalitní inscenace nebo koncertní provedení děl mistrů staré hudby. Nyní se dramaturgové inspirovali tvorbou Claudia Monteverdiho, prvního opravdového tvůrce opery, který zárodky tohoto žánru povýšil na skutečné hudebnědramatické umění. Po loňském provedení Orfea, pokračuje v podstatě stejný tým inscenátorů druhou Monteverdiho operou – Návratem Odyssea do vlasti. Premiéra zazněla 7. 9. 2012 a také v dalších pěti reprízách se odehrávala před vyprodaným hledištěm.
Režisérem vídeňské inscenace se stal Claus Guth . Mytologický příběh Odyssea uchopil z pohledu dnešního člověka a zaměřil se na vysvětlení otázky „Jak člověka změní válka a dokáže se vůbec vrátit domů?“ Odyssea chápe režisér jako válečného invalidu, který je traumatizovaný válečnou zkušeností. Dvacet let byl mimo svůj domov, odloučen od své ženy a nyní se má vrátit. Cesta zpět domů je pro Odyssea především duševní záležitostí. Je procesem hledání vlastní identity, hojením ran a očisty. Dalším motivem, který Claus Guth staví do popředí, je vztah mezi Odysseem a Penelope. „Mohou se dva lidé po dlouhé odmlce opět sblížit a najít to, co bylo před dvaceti lety?“ Oddaná a věrná žena strávila svoje nejlepší roky života čekáním. Její obraz o Odysseovi se v okamžiku rozplyne, když se střetne s mužem, který je pro ni najednou cizí. Obrovská touha se zlomí v rozpačité zklamání a láska dvou manželů prochází náročnou zkouškou. Nutno říci, že takto rozpracovanou koncepci režisér Guth doslova dodržel, ale inscenace v konečném důsledku vyzněla chladně a částečně i jednotvárně. Náročná cesta obou hrdinů k dosažení katarze trvala po celou dobu opery a také pro diváka musela být náročnou v tom smyslu, aby udržel pozornost v tak dlouhém procesu. Pravda je, že místy chybělo napětí a výraznější vystavění dramatických úseků. Přestože by se dal záměr režiséra odůvodnit tím, že mínil udržet určitý odstup a zdrženlivost, aby zdůraznil vážnost situace, mohla divákovi překážet poněkud statická povaha inscenace. Monteverdiho hudebnědramaturgická koncepce díla přináší řadu harmonických změn a s tím spojených dramatických výrazů, které si žádají větší citové vzrušenosti, a ta mi zde chyběla. Výtvarník Christian Schmidt zobrazuje svět současné buržoazní společnosti. Dominantou scény byly prostorné tmavé pokoje měšťanského domu, které svými vysokými stropy, decentním osvětlením a celkovou strohostí symbolizovaly ne zrovna vlídné a útulné prostředí, v němž si Odysseus právem připadá jako cizinec. Výrazným prvkem jedné z místností byl dlouhý barový pult, za nímž postával barman, němý svědek všech událostí, rozlévající pití a leštící sklenice. Tady postavy příběhu spřádaly plány, utápěly problémy nebo prožívaly milostné vzplanutí, jak tomu bylo v případě páru Melanto a Eurimaca. Jejich dvojzpěv a živá herecká akce kontrastovaly s vážnými výstupy Penelopy a Odyssea. Scénografii ovládaly také militaristické prvky procházející operou. Viděli jsme vojáka Odyssea, jeho dvojníka jako válečného invalidu, válečný vůz, samopaly, mrtvé vojáky. Protipólem k tomu byly mužské postavy v oblecích, Melanto a Minerva v kalhotovém kostýmu, Penelope v elegantních šatech tlumených barev. Ale nejednalo by se o barokní operu bez božského zásahu. Bohové řídící lidský osud, mají v Odysseově návratu důležité postavení. Inscenátory byly zobrazeny jako bytosti z jiného světa, v dlouhých lesklých pláštích a výrazných bílých maskách, pro něž jsou lidé hračkami. Vstupovali do děje, aby jeho vývoj natahovali a znepříjemňovali. Bohyně Minerva (Sabina Puértolas ) se stala Odysseovou ochránkyní a pomohla mu k návratu domů. Charakter vojenské úřednice v uniformním kostýmu mě však pro příliš razantní provedení této postavy spíše vyrušoval.
Hudebně dílo nastudoval Christophe Rousset , umělecký vedoucí barokního ansámblu Les Talent Lyriques , který patří ke špičkovým interpretům hudby 17. a 18. století. Orchestr zněl technicky přesně, někdy však bez patřičného výrazu. Pochvalu si zaslouží zejména dechová sekce souboru. Výkon Garryho Mageea jako Odyssea byl po pěvecké i herecké stránce přesvědčivý a interpretovaný s jistým nadhledem a suverenitou. Jeho zvučný baryton byl pro tuto roli dobře zvolený a nesl se nad ostatní sólisty. V některých vypjatých pasážích však zněl až příliš heroicky a forzírovaně, což zrovna nekoresponduje s historicky poučenou interpretací barokní hudby. Na druhé straně bylo patrné, že Delphine Galou jako Penelope má s barokní operou nemalé zkušenosti a také nyní potvrdila svoji specializaci v tomto oboru. Její sametový mezzosoprán tmavšího témbru umocňoval smutek a vážnost postavy. Její Penelope byla staticky klidná a soustředěná. Během zpěvu úvodního lamenta se dokázala plně pohroužit do atmosféry situace a doslova hypnotizovala publikum. Z vedlejších postav zaujala mezzosopranistka Katija Dragojevic (Melanto) pro svoji pěveckou i hereckou energii. Basová poloha Phillipa Ense jako Neptuna zněla skutečně mocně a božsky, místy dosahovala až k profondnímu basu, přičemž hluboké tóny zněly stále plně a volně. Salvou nadšení odměněný tenorista Marcel Beekman s e představil jako Eumete. Zobrazený jako samotářský zahradník s atributem jablka si dokázal svým nenuceným hereckým projevem a jistými výškami získat publikum. To při závěrečném potlesku reagovalo na inscenaci víceméně pozitivně a oceňovalo především výkony pěvců a orchestru. Stejný tým realizátorů završí cyklus Monteverdiho oper Korunovací Poppey.
Miroslava Trávničková
