středa, 7. leden 2009

Vídeň - Na řadu přišel Verdi

Napsal(a) 

Švédka Nina Stemme má už delší dobu víc než dost důvodů k tomu být hodně spokojená. Po předloňském Bayreuthu, kde její Isolda doslova zazářila, s ní nedávno triumfovala znovu v Glyndebourne a Baden-Badenu (s naším Jiřím Bělohlávkem). Od podzimu se pak Nina Stemme usadila prakticky na celou tuto sezonu ve Vídni, aby se ve Staatsoper stala nakonec hlavním magnetem nových produkcí Wagnerovy Valkýry (Sieglinda) a teď i Verdiho Síly osudu (Leonora). Během jistě náročných zkoušek tam navíc stihla zopakovat i svou báječnou Sentu z Bludného Holanďana. A poté, co dubnovou vídeňskou premiéru Wagnerova Siegfrieda postupně vzdaly obě Brünnhildy (Eva Johansson a Deborah Voigt), převzala i tu (bude to její debut v roli). Také pro Verdiho Leonoru ze Síly osudu je Stemme ideální představitelkou. Její jakoby proteplený, plný a přitom jímavě hebký soprán je obdivuhodně technicky zvládnutý a má jasně svítivé výšky (byť jí občas někteří myslím neprávem vyčítají, že její nejvyšší tóny jsou "otevřené" až příliš). Třeba ze slavného závěrečného "Pace, pace, mio Dio" , tak jak ho Stemme procítí, se vskutku tají dech.

Známý a na předních operních scénách poměrně úspěšný Salvatore Licitra měl být další hvězdou březnové premiéry, kterou už dlouho předem média označovala za jednu z událostí nejnovější sezony operní Vídně. Měl být, ale rozhodně nebyl. Při premiéře (přebírané live hned několika televizními kanály) Licitra hodně slyšitelně zápasil s problémy hlavně v nejvyšších polohách - zněly mu křečovitě a občas až nelibozvučně. I o pár dnů později, při jedné z prvních repríz, italský tenorista působil velmi unaveným dojmem. (Možná přece jen přecenil své síly, když při závěrečných zkouškách kývnul na záskok coby Radames v sérii repríz vídeňské Aidy.) Škoda, Licitru slyšela nejen rakouská metropole už v lepší kondici. Naopak rozhodně nezklamal jadrný mužný baryton Carlose Álvareze (Don Carlo), nádherně se nesoucí nad orchestrem. Bulharka Nadia Krateva (Preziosilla) už tak jednoznačně neuspěla - má totiž jednu slabinu: méně znělou střední polohu svého jinak sytého mezzosopránu se skvostnými výškami. A právě slavný Rataplan tenhle její problém odhalil v plné nahotě. Za zvláštní kapitolu by pak určitě vydal Zubin Mehta a Vídeňští filharmonici pod jeho vedením. Třeba už jen samotná předehra a úžasný medově sladkobolný tón smyčců - to se prostě hned tak neslyší!

Samotnou inscenaci Davida Pountneyho rozhodně jako úspěch hodnotit nelze. Už při premiéře nechyběly nespokojené výkřiky z hlediště a bučení. Hraje se v náznaku, na nízké šikmé lávce umístěné na točně, ve vojenských scénách obehnané vysokou trubkovou konstrukcí. Děj je posunut do druhé poloviny minulého století, vedle tragiky nevyhnutelného osudu jsou hodně akcentovány komické prvky zapeklitého příběhu (třeba Preziosilla jakoby si odskočila z westernu), romantika je naopak na mnoha místech hodně potlačena (převor v obleku s kravatou za úřednickým stolem při přijímacím "pohovoru" v klášteře). Právě tento mix je podle mého soudu hlavním kamenem úrazu - Poutneyho koncepce se prostě s Verdiho partiturou úplně ideálně nespojila. Byť musím přiznat, že hned při druhém shlédnutí téhle nejnovější produkce vídeňské Staatsoper jsem k ní byl už o poznání smířlivější.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.