úterý, 10. březen 2009

Vídeň - Mohl to být dobrý Faust

Napsal(a) 

Bučet a pískat se vám zachtělo, tleskat ne? Však já si počkám, sedá si dotčený tenor na forbínu při závěrečné děkovačce a do hlediště posílá sebevědomá gesta. A vydrží mu to docela dlouho. Pak se ale přece jen zvedne, znechuceně mizí za oponou a už se neukáže. Zbylí protagonisté se musejí chodit klanět už bez něj. – Tak ve Wiener Staatsoper zakončil Roberto Alagna sérii prvních představení nové produkce Gounodova Fausta . Aspoň že tentokrát dozpíval, utěšoval se nejeden divák při vzpomínce na nedávný skandál v La Scale, kdy reakcí nespokojeného publika rozezlený Alagna odkráčel z divadla během rozehrané Aidy. Teď ve Vídni se už od prvních taktů evidentně šetřil, prostě to nebylo ono, a pak – ještě před pauzou – ho v obávaném „Salut, demeure“ jeho nedobrá kondice zradila úplně. Už o premiéře bylo slyšet Alagnovo zaváhání hned v prologu, navíc překvapivě ve střední poloze. Přesto ale ještě odvedl velmi slušný výkon, bez slyšitelných náznaků únavy, s příkladným frázováním a vzorovou výslovností. Jenže při porovnání třeba s jeho rok starým skvostným Romeem v newyorské Metropolitní tentokrát jakoby spadnul do druhé ligy.

To tenorova životní i jevištní partnerka Angela Gheorghiu má sice pro Markétku už přece jen poněkud vyzrálejší hlas (hlavně zkraje při pomalejších tempech jí lze jen stěží věřit nevinnost mladé ženy), ale nejen slavnou šperkovou árii zpívá úžasně. Člověk navíc nemusí rozumět ani slovo francouzsky, a přesto z odstínu snad každičkého jejího tónu pochopí, „o čem to zrovna je“. Avšak ani Gheorghiu úspěšně neabsolvovala celý blok pěti repríz – hned dvě prakticky těsně před začátkem odřekla. Zaskakující Alexandra Reinprecht sice působila suverénním dojmem, vytknout jí v zásadě nebylo co, ale dokonalosti Gheorghiu prostě nedosahovala. No a aby toho nebylo málo, jen pár dnů před premiérou museli ve Vídni vyměnit Valentina. Možná i proto byl Adrian Eröd intonačně nepříliš jistý a tak trochu školácky prkenný. Podobně nevýrazně tentokrát překvapivě dopadla i Janina Baechle coby Marta. Ovšem Mefistofeles si zaslouží snad všechny možné superlativy. Jihokorejec Kwangchul Youn (dobře známý například z MET, ale i z Bayreuthu či Paříže) má nádherně hutný plně znějící bas. Třeba jeho glosující pošklebky ve druhém dějství sice obnášejí sotva pár not, ale ten výraz, co do u nich umí dát, je vskutku fascinující. Bezesporu další oporou nového nastudování se stal dirigent Bertrand de Billy – lépe zahraného Fausta jsem snad nikdy neslyšel. Jak neobyčejně plasticky podmanivě mu například vyšel známý valčíkový sbor anebo přímo mrazivý začátek posledního dějství!

Za řeč naopak ani snad nestojí naprosto nesourodá režijní a scénická podoba inscenace, na které se bohužel hodně viditelně podepsala až neuvěřitelná souhra komplikací při její přípravě. Šéf Wiener Staatsoper Ioan Holender dokonce tuhle produkci označil za prokletou. Jen pro ilustraci dva z problémů: výtvarník Andreas Reinhardt (mimochodem podepsaný i pod Wagnerovým Ringem, který před pár lety viděla Praha) odevzdal ve Vídni základní scénické návrhy a zemřel. Režisér Nicolas Joel (příští rok by měl nastoupit do čela pařížské Národní opery) prodělal těsně před začátkem zkoušek mrtvici. Možná to mohl být přece jen docela dobrý Faust.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.