čtvrtek, 24. květen 2012

Vídeň - L’Orfeo

Napsal(a) 

Vídeň - L’Orfeo, foto Monika Rittershaus Vídeň - L’Orfeofoto: Monika Rittershaus

V prosinci loňského roku nastudovalo vídeňské Theater an der Wien jednu z prvních oper – Monteverdiho L’Orfea . O rok dříve byla uvedena Korunovace Poppay od téhož autora. Provádění barokních oper a děl 20. století odlišuje tuto scénu od spíše na 19. století orientované Státní opery. Stejně jako Korunovace Poppay (Balthasar-Neumann-Ensemble, dirigent Christopher Moulds), byl i L‘Orfeo hrán na dobové nástroje a to Freiburgským barokním orchestremMonteverdiho continuo ensemblem (dirigent Ivor Bolton ). V obou inscenacích bylo hudební nastudování vynikající. Monteverdiho fantastická hudba, zkoušející si nové harmonie, souzvuky a disonance, jiskřila, tančila, zpívala, lkala. Monteverdi se nebál experimentovat s novou hudební formou, jak po hudební, tak po formální stránce (árie, recitativy, taneční scény, sbory, atd). Poprvé vůbec se v dějinách opery se v L’Orfeovi objevuje dueto. Jak moderní, vysoce divadelní hudba! A jaká škoda, že se nehraje častěji.

Zatímco režisér Korunovace Poppay Robert Carsen, který je na scéně Theater an der Wien už pravidelným hostem, se držel tématu, a byť v moderních dekoracích předvedl příběh o tom, čím je – tedy o lásce a moci, režisér L’Orfea Claus Guth společně s dramaturgem Konradem Kuhnem sledovali spíše psychologickou linii hlavní postavy, nežli příběh věčné lásky, která stojí i za cestu do podsvětí. Další aspekty – zpěv, hudební nadání, které obměkčí i bohy – pominuli vůbec. To, že je Orfeus pěvec, bychom z Guthovy inscenace nepoznali. Dle scénické dekorace a kostýmů by to spíše mohl být dobře situovaný bankovní úředník, starý mládenec, který konečně obměkčí svou vyvolenou a ta svolí si jej vzít. V momentě, kdy poznává lásku, Euridice tragicky umírá. Orfeo se hroutí a vydává se do podsvětí (scéna Orfeova bytu zůstává). Na cestě se mu Euridice zjeví ve třech různých podobách. Orfeus nedokáže dodržet slib daný bohům, při návratu se za Euridice ohlédne, a tak ji ztrácí navždy. Opera začíná i končí Orfeovou sebevraždou (na začátku opery po prologu alegorické postavy Hudby nacházíme Orfea ležet na zemi a v této pozici končí i celé představení). Tedy ne nanebevzetím Orfea (návratem k otci Apollonovi), kterým Monteverdiho opera končí. Pokud je to uděláno jako psychologický výklad moderního člověka (Orfeo spíše než jako pěvec je nahlížen jako člověk s jeho lidskými vlastnostmi, jak uvádí režisér v programu), co potom s postavami mystických bytostí bohů a nymf nebo alegorickými postavami Hudby, Naděje a Posla, které nemají v dnešní době co dělat? Unikla mi spojitost mezi antickými kostýmy (kostýmy a scéna Christian Schmidt ); na svatbě (tam se to dá ještě pochopit jako večírek s tématikou Řecka a převleky), ale co ve scéně v podsvětí, kdy se Pluto a Proserpina usadí na gauči v Orfeově obýváku, popíjí kávu, oblečeni do antických říz? Celý příběh se tedy odehrává v Orfeově bytě, má to být vše jen sen, cesta do podsvětí jako cesta do samoty, vše jen vlastní Orfeova vize? John Mark Ainsley dělal v roli Orfea s režisérovou vizí, co mohl. Náročný part přednesl pěvecky i herecky bezchybně a celé představení stálo prakticky na něm. Ostatní účinkující mu dobře sekundovali a provedení bylo hlasově i herecky vyrovnané, sehrané.

Režisér pracoval i s videoprojekcí (video Arian Andiel ). Delší hudební pasáže (árie, sbory) působily nudně, bezbarvě, zachraňovala je jen temperamentní hudební interpretace a geniální Monteverdiho hudba. I když to režisér patrně myslel dobře a jeho výklad je zajímavý, nemůžu si pomoct, ale k Monteverdiho hudbě a zejména k věčnému příběhu hudebníka Orfea, kterým se inspirovali i další skladatelé, mi tento způsob výkladu zkrátka nesedí. Nejde ani tak o zasazení do soudobých reálií, to je na dnešních scénách běžné, jako spíše o výklad celého díla. Psychologické drama o ztracené lásce končící sebevraždou versus Monteverdiho divadelní, živelná hudba z alegorickým příběhem z antiky. Tím spíše, je-li hudba hraná na dobové barokní nástroje. Robertu Carsenovi se v Korunovaci Poppay rozpor 400 let staré hudby a soudobých reálií podařilo skloubit lépe a přirozeněji.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.