čtvrtek, 17. březen 2011

Vídeň - Kurt Weill: Mahagonny Songspiel, Sedm smrtelných hříchů

Napsal(a) 

Vídeň - Kurt Weill: Mahagonny Songspiel, Sedm smrtelných hříchů , foto Alvaro Yanez Vídeň - Kurt Weill: Mahagonny Songspiel, Sedm smrtelných hříchů foto: Alvaro Yanez

Po zahajovací Händelově Semele a následující Ariadně na Naxu Richarda Strausse nastudovalo Divadlo na Vídeňce ve spolupráci s pařížským Théâtre des Champs-Elysée dvě jednoaktovky Kurta Weilla.

Mahagonny Songspiel je krátká jednoaktovka komorního orchestrálního obsazení, příběh několika ztroskotanců hledajících naději na lepší život v zemi zvané Mahagonie (analogie se sny přistěhovalců do USA). Závěrečný song smutně konstatuje, že ideální místo neexistuje a je pouhým slovem. Musím přiznat, že jsem se na Kurta Weilla těšila. Čekala jsem songspiel plný života, tance, zpěvu, vzrušení, cynismu a ironie, zkrátka pořádný kabaret. Co se na scéně dělo, bylo vše, jen ne to. Ačkoliv slovo akční nemám příliš ráda, přesně vyjadřuje to, co inscenaci chybělo. Už křečovitý příchod pobudů (Billy – Simeon Esper , Charlie – Yves Saelens, Bobby – Holger Falk, Jimmy – Graeme Broadbent ) na začátku v plastových baloňácích, kteří se usídlili na podivných barevných kvádrech připomínajících zvětšenou dětskou stavebnici, podobně jako výstup obou dam (Jessie – Angelika Kirchschlager a Bessie – Catherine Hunold ) připomínal spíše dvacet let staré inscenace velmi konzervativního operního domu, než berlínský songspiel. Nicméně Catherine Hunold působila ve své roli nejpřirozeněji, operní projev omezila na minimum a snažila se i herecky přiblížit se poetice Weillovy hudby nejvíc. Závěrečná projekce na velkém, do obdélníků rozděleném plátně propojila obě díla uvedená bez pauzy.

Sedm smrtelných hříchů je rovněž jednoaktovka na text Bertolda Brechta, tentokrát již s větším orchestrem. Je příběhem dívky Anny, která vyrazí do světa, aby rodině vydělala na vysněný dům. Živí se jako barová tanečnice a svou tvář rozdělí do dvou – Anna pragmatická (Angelika Kirchslager) a Anna citová, její příběh ztělesňuje na projekčním plátně (video Arnaud Homann ) jiná herečka (Céline Ducroq) . Anninu rodinu představují výše zmínění pánové. Kurt Weill rozdělil svou hudbu do sedmi částí, které jsou uvedeny Prologem a uzavřeny Epilogem. Každá z nich vychází z dobové populární hudební formy jako Valčík, Foxtrott, Pochod, Shimmy atd. Toho bohužel režisérka nevyužila. Velmi silné téma, co vše je člověk schopen obětovat pro svůj sen, vyznělo ploše, nekontrastně, nezajímavě.

Obě opery se odehrávají veskrze na ne příliš nápadité scéně (Nelson Wilmotte ) s veskrze tmavým osvětlením (Dominique Bruguière ) v kostýmech, které žádnému z aktérů nepadly (Macha Makeïeff ) v prapodivné režii Juliette Deschamps . Vůbec scéna a kostýmy působily jako co fundus dal, než jako osobitá výpověď výtvarníka. Těžko říct, zda vnitřní stažení zpěváků bylo dáno premiérovým večerem, nebo bylo režijním záměrem.

Snad je to jen můj subjektivní názor, ale mám dojem, že dílo Kurta Weilla je natolik spojeno s dobou svého vzniku, že těžko, narozdíl od jiných klasických operních děl, snese jakoukoliv jinou interpretaci nebo dobové zasazení. Proto mě možná obě inscenace zklamaly.

Ráda bych pochválila alespoň velmi dobrý výkon ORF Radio-Symphonieorchester Wien pod taktovkou Waltera Kobéry , který je stálým spolupracovníkem Theater an der Wien a má bohaté zkušenosti s provozováním hudby 20. století (například pravidelně účinkuje na mnoha koncertech festivalu Wien Modern). Je dobře, že divadlo do svého repertoáru zařazuje i málo hrané kusy, přesto zajímavé a aktuální, bohužel v tomto případě bylo jejich provedení nešťastné.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.