čtvrtek, 1. listopad 2012

Vídeň - kultovní Don Carlos

Napsal(a) 

Po čtyřech letech se vrátila na velkou scénu Vídeňské státní opery romantická opera italského skladatele Giuseppe Verdiho Don Carlos ve své originální pětiaktové verzi ve francouzském znění. Významný německý režisér Peter Konwitschny s ní v roce 2004 na prestižní světové scéně v „Domu na Ringu“ debutoval a inscenoval ji ve velkoformátovém moderním stylu. Již tehdy sklidil ve Vídni po premiéře úspěch, i když poněkud kontroverzní. Od 18. 10. 2004 do 28. 6. 2008 pod vedením tehdejšího rumunského ředitele divadla Ioana Holendera byla opera hrána ve své originální verzi pětadvacetkrát a postupem času se Konwitschného tvůrčí počin stal kultovním. Pro obnovení inscenace se rozhodl nynější francouzský ředitel Dominique Meyer se svým týmem z důvodu oslav nadcházejícího jubilea dvoustého narození Giuseppe Verdiho, které si hudební svět připomene v příštím roce. Obnovená premiéra originální pětiaktové verze opery Don Carlos se konala ve Vídeňské státní opeře 24. 4. 2012 a zazněla v téměř kompletním novém obsazení.

Orchestr Vídeňské státní opery řídil opět francouzský dirigent Bertrand de Billy . Jeho přínos byl mimořádný, protože nesmírně citlivě strukturoval znění díla a dramatický výraz celé opery. Prokázal obrovský cit pro situační nuance. V koordinaci s orchestrem, sólisty i sborem vybudoval patřičnou transparentní dynamiku. Sehraný inscenační tým režiséra s Němcem Johannesem Leiackerem , s nímž zde Konwitschny spolupracoval i na výpravě nedávno realizované Janáčkovy opery Z mrtvého domu, vtiskl Verdiho dílu s historickým námětem zasazeným do Španělska okolo roku 1560 současný rozměr života metropole 21. století. Na prázdné scéně s velkým bílým prostorem s mnoha dveřmi nechal v převládajících černobílých dobových kostýmech rozehrát velké drama. Typicky francouzskou baletní scénu přesunul ironicky a kontrapunkticky do současného malého barevně působivého bytu, v němž nechává odehrát v groteskní pantomimě „Sen Eboli“, ve kterém Eboli žije s Carlosem a prochází si běžným denním osobním a pracovním vztahem korunovaným návštěvou Alžběty s Filipem. Když společně tančí na scéně nebo i pochodují do taktů hudby, kterou také cynicky zesměšňují, podobně jak sbor se cynicky staví v několika situacích k celému dění v opeře (zpívá se i v mezipatrech divadla, pěvci spouští na diváky roztrhané papíry s obrazem, jenž je projektován na jeviště), vstupuje do dění typický inscenační Konwitschného postoj s užitím funkce tzv. zcizujícícho efektu Bertolta Brechta, odstoupením od děje, který lze nazírat z vnějšího pohledu a umožňuje jej komentovat. V Konwitschného inscenaci Verdiho opery je i postava Komentátorky aranžované do foyeru divadla ve scéně autodafé, kterou v soudobých intencích realizovala Vera Nemirova . S velkou mediální pompou, bodyguardy, mnoha fotografy i kameramany nechávají vstupovat do divadla španělského krále s královnou, kterého vítají lidé jak ve foyeru, tak v hledišti i na jevišti, kde jsou projekční plátna s přenosem dění. Orchestr scelující dramaticky celé dění je i styčnou plochou spojnice s červeným kobercem vedeným mezi hledištěm a jevištěm pro královský pár. Kacíři s řetězy vlečeni a biti obušky nadřízenými v uniformách procházejí celým divadlem, ve foyeru, napříč hledištěm a jevištěm, umocňují drastičnost a jsou ostrým kontrapunktem k oslavám vládnoucí vrstvy. Inscenační tým respektuje předlohu a detailně až minimalisticky ji odvážně v aktuálních obrazech přesouvá k současnému divákovi, který zejména po scénách „Snu Eboli“ a autodafé vnímá ještě více s odstupem hořký pohled na historický příběh, který lze v jiných obrazech zažít i v současnosti. Sbor Vídeňské státní opery situovaný do rozličných postav, například poslanců z Flander a španělských provincií, dvořanů, mnichů, sluhů inkvizice, lidu, občanů a vojáků výborně připravil sbormistr Thomas Lang .

Korejský tenorista Yonghoon Lee obdařil španělského infanta Dona Carlose širokou výrazovou škálou emocí a velmi působivě rozehrál jeho silný vnitřní charakter. Zpíval krásně v různých hlasových i situačních polohách, především ale ve chvílích zranitelnosti, vášně i odhodlání. Hru velkých společenských a politických mocných intrik významně podpořila kanadská sopranistka Adrianne Pieczonka , která ztvárnila Alžbětu z Valois s okázalostí, s níž uměla skvěle technicky herecky i hudebně nakládat. Zpívala znamenitě a dokázala být na scéně nejen mocnou ženou, ale i křehkou, bezradnou a vášnivou. Korejský basista Kwangchul Youn španělskému králi Filipovi II. propůjčil silný vnější charakter, vynikal detailní hrou s gesty i mimikou a v klíčových situacích zpíval s mimořádným talentem naplněným hudebním citem. Rumunský basista Alexandru Moisiuc Velkého inkvizitora ztělesnil důstojně i mocensky, svou sytostí hlasu postavě nemocného stárnoucího muže vložil výjimečnou sílu ducha. Francouzský barytonista Ludovic Tézier zachytil Rodriga, markýza Posu a maltézského rytíře v ukázkové kreativitě tragikomického skloubení hereckých a hlasových možností. Jeho krajanka, francouzská mezzosopranistka Béatrice Uria-Monzon v Princezně z Eboli upoutala pěknými výrazovými rejstříky, komickým talentem a citem pro scénickou gradaci. Zdařilé profesionální výkony předvedli Juliette Mars (Tebaldo), Norbert Ernst  (Hrabě Lerma/Herold) a Elisabeta Marin (Hlas z nebe). Rumunský basista Dan Paul Dumitrescu roli Mnicha, vnímaného v závěru i jako zesnulého Karla V., rozehrál introvertně a podtrhl výrazně v mocensko-politickém dramatu aspekty tajemna, nadčasovosti i záhadnosti a přispěl přirozeně k časoprostorovému rozšíření typu díla Grand Opéra.

Letošní sezona Vídeňské státní opery tak společně s mezinárodním týmem otevírá návštěvníkům výjimečnou možnost nového scénického a hudebního srovnání dvou zásadních a jazykově odlišných verzí jedné Verdiho opery, mezi nimiž je z kompozičního pohledu odstup sedmnácti let. Premiéra francouzského znění se konala 11. března 1867 v pařížském Théâtre l’Opéra. Italská verze, která byla uvedena poprvé 10. 1. 1884 v Teatro alla Scala, se objeví na repertoáru opět 16. června 2012. V historii Vídeňské státní opery půjde o její již jedenáctou premiéru, kterou tentokrát nastuduje režisér Daniele Abbado a dirigent Franz Welser-Möst.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.