Vídeň – Káťa Kabanová se vzdaluje Janáčkově poetice

Na sklonku sezony 2010/2011 zahájila Vídeňská státní opera nový inscenační cyklus zaměřený na prezentaci oper Leoše Janáčka. Světoznámé divadlo, které již rok vede francouzský ředitel Dominique Meyer a generální hudební ředitel Franz Welser-Möst, otevřelo 17. června 2011 skladatelovu operní řadu premiérou Káti Kabanové . Tříaktová opera komponovaná a psaná Janáčkem podle předlohy pětiaktového ruského dramatu Bouře (1859) Alexandra Nikolajeviče Ostrovského se vrátila na repertoár Vídeňské státní opery po deseti letech od posledních nastudování v sezonách 1974/1975 a 1990/1991. V němčině ji tehdy režíroval Joachim Herz, který ji později v devadesátých letech připravil v obnoveném nastudování, v němž excelovala v titulní roli Káti americká sopranistka Nancy Gustafson. Obě Herzovy premiéry byly úspěšné, vedle pěveckého obsazení si zvláštní obdiv získal scénický koncept v podobě křížového dřevěného chodníčku na vodě, jenž symbolicky zachycoval obraz Kátiny emocionální lability a bezvýchodnosti na řece Volze. K současnému režijnímu ztvárnění zpívaném v originálním českém znění byl přizván francouzský režisér André Engel , který se rozhodl operu realizovat bez přestávky v celkovém přibližném čase jednoho sta minut. Již v době příprav nadcházejících dramaturgických plánů Vídeňské státní opery projevil zájem o hudební nastudování díla generální hudební ředitel a dirigent Franz Welser-Möst.

Orchestr Vídeňské státní opery stále na vysoké umělecké úrovni dokazuje, že česká hudba je mu blízká, stejně jako hudba Antonína Dvořáka. Muzikanti Janáčkově opeře průběžně propůjčují příslušné dramatické stavy, jejich artikulace frázování je konkrétní a flexibilní jak lidská řeč a v psychologickém spektru melodií i zvuků umí hudebníci s muzikálním citem modelovat transparentně adekvátní emocionální proporce jednotlivých obrazů. Zdůrazňuje-li Franz Welser-Möst ve svém rozhovoru, otištěném v programu k inscenaci, že mu jde především o ztvárnění hudby a její formování, orchestrální malbu zvuků a nálad, aby kvůli vzrušujícímu zážitku byl večer naplněn emocemi a barvami, aniž by divák textu rozuměl nebo nerozuměl, jeho záměr se mu bezpochyby daří. Janáčkovu operu vnímá dobře i z pohledu konverzačního díla, ve kterém je mnoho textu ze skladatelova libreta přesně a výstižně transponováno do orchestrální kompozice. Pokud chce ovšem divák od operního zážitku víc než jen slyšet krásné vzrušující hudební spektrum a vnímat prostřednictvím hudby dramatické vztahy mezi postavami, pak se samozřejmého a očekávaného porozumění zpívaných slov ve Vídeňské státní opeře zatím nedočká. Při pátém představení 30. června zněl orchestr v průběhu celé opery příliš hlasitě, takže divák mohl slovům rozumět bohužel jen výjimečně. V několika situacích, kterých bylo skutečně velmi málo, měli hezkou a procítěnou výslovnost zejména pěvci, především německý tenorista Klaus Florian Vogt a jeho rakouští kolegové, basista Wolfgang Bankl a tenorista Norbert Ernst . Své role zpívali nejen s vytříbeným pochopením pro český jazyk, ale i charaktery postav hráli nebývale tvárně v pěkných psychologických nuancích. Vogt roli Borise Grigorjeviče dodal šarm, vášeň, svůdnost i bodrou rozhodnost. Savjol Prokofjevič Dikoj ztvárněný Banklem po jeho boku vyhrocoval přísné rysy komplikované osoby a Ernst naplnil Kudrjáše rozverným elánem. Navíc všichni disponovali sytou barvou hlasů ve všech polohách a skvělou pěveckou technikou.

Z celkového pohledu ke špatné srozumitelnosti slov nepřispěl jen přístup dirigenta, který se snad až příliš ponořil do orchestrální partitury na úkor úsilí po adekvátním zvukovém prolnutí s operním pěveckým ansámblem. Vedle rozličné pěvecké schopnosti ovládnutí českého jazyka pěvců a pěvkyň, zásadně zvuk hudby ovlivnilo i scénické řešení a režie. U obrazů, které André Engel aranžoval v prostoru spadajícím spíše k polovině půdorysu scény než k rampě, zněly operní árie značně slabě. Nejlépe vynikaly ve scénách domovních obrazů vyvýšených interiérů i jejich exteriérů. Zvukově nejprůzračnější byl druhý akt v situacích zamilovaných schůzek párů Káti Kabanové (Janice Watson ) a Borise Grigorjeviče, Varvary (Stephanie Houtzeel ) a Kudrjáše, pro které scénograf Nicky Rieti použil dvouúrovňové strohé scénické řešení, které přispělo blahodárně k výraznější nosnosti melodie hlasů klenoucích se nad orchestrem.

Po dohodě s režisérem akcentovala scéna Engelův záměr operu aktualizovat a přenést ji z jejího originálního ruského prostředí 19. století do New Yorku konce 40. a počátku 50. let 20. století, kam přicházela tehdy silná vlna emigrantů. Ve čtvrti nazvané Malá Oděsa, pojmenované po ruském přístavním městě, nechal Engel rozehrát celou Janáčkovu operu. Diváky svým smělým cílem atakoval už od prvního aktu se scénickým pozadím s mrakodrapy. Režisér na této prestižní scéně debutující symbolicky zvýraznil národnostní i generační konflikty, otázky ghetta, hledání identity a vykořeněnosti na pozadí sociálně kritických aspektů dramatu.

Tým Engel – Rieti, který je inscenačně podepsán i na Janáčkově opeře Příhody lišky Bystroušky uváděné na scéně Opéra Bastille Národní pařížské opery, v jejímž čele působil v letech 1989 – 1990 současný ředitel Vídeňské státní opery Dominique Meyer, upozadil ve Vídni originální Janáčkovu poetiku i přesto, že v multikulturním rakouském hlavním městě, kde jsou migrační vlny stále hlavním problémem tamní politiky i ekonomiky, může aktualizace živě rezonovat. Kostýmy Chantal de La Coste zůstávají na jevišti nadčasové. Mezinárodní publikum operu přijímá vlažně, nebučí při ní a ani neaplauduje ve stoje. Vnímá-li André Engel výklad opery, že se ve vztazích v uzavřené komunitě těžce prolamují bariéry, nemusel zacházet do krajností. Situace, kdy Janice Watson hraje Káťu Kabanovou jako ženu projevující lesbické sklony k Varvaře, jsou zcela zbytečné, nepatřičné a nechutné. Pěvkyně, jejíž kantilény jsou pěkné a hlas v plné škále barevný, vystoupila ostatně v této Janáčkově opeře i na jiných prestižních operních scénách světa, mimo jiné v londýnské Královské opeře Covent Garden a milánském Teatro alla Scala. V celé opeře plně rozehrává tragický osud ženy, jež po nevěrných nocích strávených s Borisem, po návratu svého manžela Tichona Ivanyče Kabanova (charakterově i pěvecky technicky flexibilní a precizní ukrajinský tenorista Marian Talaba ) nezná jiné východisko než skok do řeky, dramatické postavě vtiskla zjevné rysy nepřetržitého pocitu osobní viny. Její kolegyně, německá mezzosopranistka Stephanie Houtzeel naopak vtiskla Varvaře silnější a dynamický mladistvý náboj, kterým předčila Watson v hlavní roli. Houtzeel zpívá s elegancí a s jasným koloritem hlasu. Američanka Deborah Polaski ztvárnila Kabanichu (Marfu Ignatěvnu Kabanovou) se sebestřednou hudební i jevištní grácií. Sbor Vídeňské státní opery zpívající za scénou v nastudování sbormistra Thomase Langa podal jemně procítěný a výjimečný výkon.

Ve srovnání s výkladem vztahů i se scénickým vídeňským konceptem pak pražská inscenace téže opery v režii Roberta Wilsona nabízí na jevišti Národního divadla v Praze výklad nadčasový a sofistikovanější, jenž směřuje příměji a jasněji k modernímu uchopení originálu Janáčkova operního díla.

Sdílet článek: