Vídeň – Fra Diavolo

Provádění oper v jazyce originálu z divadel téměř vypudilo druh, jehož nepominutelnou složkou jsou mluvené dialogy – opéra comique. Zpívat a mluvit řečí domácího obecenstva není zvlášť příznivé snahám předvádět na jevišti něco úplně jiného, než autoři napsali. Auberovo a Scribovo mistrovské dílo se také ve Volksoper nijak nepředělává, až na to, že režisér Josef Ernst Köpplinger přesadil děj z Itálie počátku 19. století do roku 1930, do minulosti umožňující snazší identifikaci divákovi, který se na své dovolené může setkat s podobnými nepříjemnostmi jako Lord Cockburn (Marco di Sapia ) a Lady Pamela (Alexandra Kloose ), loupežnickou bandou Fra Diavola doslova „oškubaní“ až na spodní prádlo. Typově dobře vybraní a herecky tvární sólisté vytvořili ostře profilované postavy, stačí zmínit dvojici banditů – ostříleného Giacoma (Stefan Cerny ) a začátečníka Beppa (Thomas Sigwald ). Režisér suverénně zvládl mnohost dění s rychlými a hladkými přesuny mezi sólovými a davovými výjevy a přes veškeré rozhýbání scény neutiskoval hudbu, naopak situacemi vyrůstajícími z hudby dosahoval vtipných momentů. Různě řešené konce Fra Diavola patří už málem k tradici. Ve Vídni ho zastřelí chlapeček, který zřejmě doroste na nového loupežníka. Režii by se dalo jen doporučit, že méně by někdy bylo víc, třeba při rejdění loupežníků v hostinci nebo v přidané a přehnané němé roli anglického sluhy. Jednotná, surrealismem inspirovaná scéna (Johannes Leiacker ) uprostřed s obrovským suchým dubem, který v sobě skrývá tu loupežnické doupě, tu mariánský obrázek, jindy Zerlininu komůrku nebo srpek měsíce, se hlavně světelnou režií působivě proměňuje v souladu s prostředím, denní dobou a situacemi.

Bezvadná koordinace, spád a často fyzická náročnost hereckých akcí svědčily o kvalitě režijní přípravy, ale též hudebního nastudování, projevující se jistotou výkonů celého souboru a bezchybnou souhrou i v obtížných místech a pádících tempech. Dirigent Roberto Paternostro si dobře rozuměl s Auberovou průzračnou, odlehčenou a rytmicky vyostřenou hudbou. Jejím požadavkům vyhověli beze zbytku všichni zpěváci spíše s menšími, ale ohebnými a pohyblivými hlasy, jaké právě opéra comique vyžaduje. Největší příležitost měla Andrea Bogner (Zerlina) s lehounkým zářivým sopránem. Ideální protějšek jí tvořil lyrický tenor Sebastiana Reinthalera (Lorenzo). Alexandru Pinderakovi se dalo více věřit v převleku za gigola než jako vůdci banditů také proto, že jeho hlavní árie – kdysi parádní číslo prvních tenorů – postrádala trochu víc lesku. Dirigent obnovil řadu obvykle vypouštěných míst, která jsou však v ansámblech pro vyvážení formy důležitá. Tím víc je třeba litovat, že nebyl důsledný a občas po špatném zvyku vynechával opakování. Do třetího jednání pak zařadil tarantelu z pozdější italské verze Fra Diavola jen s klavírním doprovodem, jako by bylo nemožné opatřit si orchestrální materiál. S těmito výhradami bylo hudební provedení příkladné a celé představení svým zaujetím a nasazením pro věc ukázalo, že Vídeňanům lze závidět nejen Státní, ale i Lidovou operu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější