Vídeň – exkluzivní Simon Boccanegra

Slavnostní zahájení nové sezony bylo ve Vídeňské státní opeře otevřeno velkolepě. Exkluzivní obsazení představení romantické opery Simon Boccanegra Giuseppe Verdiho sledovali nejen návštěvníci divadla, kteří vyprodali 3. září celé hlediště, ale i lidé na náměstí Herberta von Karajana a v rámci filmového festivalu před radnicí na projekčních plátnech v centru Vídně. Inscenace německého režiséra Petera Steina je již dlouho na repertoáru prestižní scény rakouské metropole a zejména italský basista Ferrucio Furlanetto v roli Jacopa Fiesca v ní vytrvale exceluje, zejména od jejího obnoveného nastudování z roku 2002. Jeho operním dramatickým sokem mu byl dříve v titulní roli Simona Boccanegry například Thomas Hampson, v březnu 2012 je očekáván zase po boku Dmitrije Hvorostovského. O zcela mimořádnou událost se postaral v září hudební tým v čele s umělci, jimž vévodil Plácido Domingo , který si přál hostovat v titulní barytonové roli. O hvězdné obsazení se zasloužila i italská sopranistka Barbara Fritolli , která opět ztvárnila Amelii Grimaldi / Marii Boccanegru, a která ve Vídni zpívala již dříve. Jen původně ohlášeného Fabia Sartoriho musel kvůli náhlému onemocnění zaskočit v roli Gabriela Adorna italský tenorista Massimiliano Pisapia . Orchestr Vídeňské státní opery řídil dirigent Paolo Carignani . Italský dirigent Carignani vtiskl večeru v divadle krásný cit pro dynamickou diferenciaci zvuku mezi jevištěm a orchestřištěm, přičemž se nestalo, jak bohužel mnohokrát při posledním představení v sezoně Vídeňské státní opery (viz HARMONIE 8/2011), aby dirigent zastínil sólisty. Carignani nalezl správné rozvržení jak pro operní situace emocionálně vypjaté, tak pro okamžiky lyrické i poetické. Orchestr v čistém provedení hrál působivě pod vlivem živelného italského temperamentu dirigenta i skladatele v prudkých romantických proměnách nálad.

Scénograf Stefan Mayer ve spolupráci s režisérem Peterem Steinem vystavěl inscenaci na geometricky efektních a kontrapunkticky jasných plochách se střídajícím prázdným, jemně nasvíceným barevným horizontem a masou sboristů, jednoduše účelově navrženým dóžecím palácem s typickými architektonickými tvary a podobně řešeným pokojem s oknem. Nadčasové světelné projekce horizontu v barevném souladu s dobově aktuálními kostýmy (Moidele Bickel ) podtrhovaly decentně nejen časové rozpětí děje opery, v němž od prologu do prvního aktu uběhne pětadvacet let, ale i dramatičnost strhujících zápletek, intrik, osobních i veřejných soubojů mezi hlavními představiteli a patriciji s plebejci. Ve druhé přepracované verzi Arrigo Boito mistrovsky napsal libreto s velkým dramatickým účinkem, v němž jsou paralelně obrazně opakovaně zdůrazněné milostné, rodinné i mocenské vztahy, v jejichž pozadí se proplétají děje na základě domnělých a dlouho utajovaných informací, odehrávající se v ústřední linii příběhu ve dvou hlavních společenských rovinách s motivy lásky, nenávisti, cti a povýšení plebejců. Celkové nastudování připomínalo v některých inscenačních aspektech minimalistické a formalistické přístupy režijních postupů Roberta Wilsona opírající se o prázdné jevištní plochy a prosvícené horizonty, při jejichž použití americký režisér připomíná, že tato inscenační řešení umožňují divákům „lépe vidět a slyšet“. Jeho postřeh by se dal aplikovat i na vídeňskou spolupráci Stefana Mayera, Petera Steina a Paola Carignaniho, neboť dokázali jasně zpřehlednit a efektně vystihnout společně s pěvci i orchestrálními hráči silný nosný příběh a podmanivě svárlivou romantickou hudbu. Plácido Domingo přesvědčivě zahrál mladistvého korzára i stárnoucího janovského dóžete, který měl mnoho poloh od charismatického a elánem překypujícího muže přes váhavého a vnitřně rozervaného plebejce, jenž byl povýšen, po zklamaného, milujícího, rváčsky odhodlaného, bolestného, emočně umírněného a uvážlivě sebevědomého dóžete, jenž tragicky umírá. Hlas krásně sytě s řadou intonačních rozdílů rozezpíval a maximálně otevřel ve všech polohách. Jeho kolega Ferrucio Furlanetto v roli Jacopa Fiesca také exceloval, technicky slaběji, ale s hezkým temným sametovým hlasem při odkrývání vášní, žárlivosti, intrik a nenávisti. Barbara Fritolli byla žena milující a introvertně silná; v lyrickém pěveckém výrazu se svítivě procítěnými výškami. Její milenec Gabrielo Adorno, Massimiliano Pisapia , ji doplňoval na úrovni světlé barvy témbru, ale dominoval u něj hrdinný tenor. Kancléře Paola Albianiho zpíval japonský barytonista Eijiro Kai a Pietra, plebejce a pozdějšího senátora, rumunský basista Dan Paul Dumitrescu . Svými výkony kompaktně podpořili strhující dramatické nastudování. Ve spolupráci s výborně připraveným Sborem Vídeňské státní opery zahájil Paolo Carignani sezonu tak, že se představení i s jeho neobyčejně tvůrčím muzikálním vkladem stalo pro mnohé návštěvníky velkým hudebním zážitkem.

Sdílet článek: