čtvrtek, 27. srpen 2009

Vídeň - Debussy na Vídeňce

Napsal(a) 

Nejmladší operní scéna v nejstarším vídeňském divadle, jak zní slogan Theater an der Wien, věrna své krátké tradici uvádět každý měsíc novou operu, vyhradila leden pro Clauda Debussyho a jeho drame lyrique Pelléas et Mélisande . Celkem šestkrát (naposledy 25. 1.) uvedla inscenaci, jež si zaslouží pozornost v několika ohledech. Předností byla bezpochyby už skutečnost, že hlavní role byly obsazeny rodilými mluvčími schopnými vnést do Debussyho recitativní melodiky ty nejjemnější intonační nuance francouzštiny. Navíc šlo o ansámbl pěvecky i herecky vzácně souznějící: Laurent Naouri ve vynikajícím (navzdory indispozici při poslední repríze) ztvárnění Golauda jako nevyzpytatelného a s temnými niternými proudy marně bojujícího nešťastníka sáhl v závěru až k naturalistickému, ale přesně kontrolovanému rejstříku, proti němu světlý baryton Stéphana Degouta odpovídal pojetí zamilovaného Pelléa jako plachého, až naivního mladíka, a Phillip Ens vyvažoval trojici mužských protagonistů vykreslením Arkela především jako moudrého starce schopného vcítění a hledajícího porozumění. Samotný zjev Natalie Dessay představil křehkou Mélisandu, v projevu výmluvně balancující mezi svůdným dívčím koketováním a úzkostným tušením nevyzpytatelných nástrah osudu. Zvláštní zmínku si zaslouží i Beate Ritter v „kalhotkové“ úloze, její Yniold byl chlapecký nejen v hereckém projevu, ale i v hlasové modulaci. Osobitou pečeť inscenaci ovšem vtiskl Bertrand de Billy , který jak zpěváky, tak Radio-Symphonie Orchester Wien s jistotou vedl k realizaci svého záměru. Byl to orchestr, který – ve shodě s Debussyho partiturou – měl pod jeho taktovkou hlavní slovo. De Billy pozoruhodně odkrýval dramatičnost a gestičnost Debussyho hudby, rozehrával nejen barevnost orchestrálního partu, ale příkladná byla jeho práce s gradacemi a v neposlední řadě s přesně cítěnými pauzami i zakončeními hudebního proudu. Jeho orchestr se stal tím stěžejním hráčem, který nechal diváka v plné síle prožívat dramatické dění a zprostředkovával mu onu nepojmenovatelnost předtuchy, nevyslovitelnost úzkosti a nevyhnutelnost osudu prostupující celou operou. Výsledný tvar významně spoluurčila i režie. Laurent Pelly přijal za svůj Maeterlinckův text, v jehož intenci citlivě rozehrával scénické dění a vedl postavy k jemné psychologické motivaci dramatických akcí. Na rozdíl od takzvaného režisérského divadla, kdy režisér inscenuje především svůj vlastní – více či méně koncízní a odpovídající – výklad díla a do jisté míry tak omezuje ve vztahu k originálu o určitou dimenzi svobodu divákovy tvůrčí recepce, se Pelly s pokorou podílel na vzácném setkání s Debussyho a Maeterlinckovým dílem, které ve vídeňské inscenaci znovu před diváky rozevřelo svá tajemství.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.