neděle, 17. únor 2008

Vídeň - Boris Godunov

Napsal(a) 

Ferruccio Furlanetto se v rozhovoru pro HARMONII (12/07) vyznal z mimořádného vztahu k roli Borise Godunova . Bylo to zcela na místě, nepřeháněl. Druhé (10. 12.) z prosincových představení Musorgského opery, jejichž byl ve Vídeňské státní opeře hlavním protagonistou, mělo vše, co si lze v realistickém hudebním dramatu přát. Furlanettovi lze jeho postavu lidsky věřit, umí vložit do hlasu cit, bolest, jeho pěvecký rejstřík zde obsahuje mnohem víc než jen "krásný zpěv", jak by se u Itala a vzhledem k dosavadním rolím spíše předpokládalo. Basista s velkým zvučným hlasem je tu především mimořádným dramatickým umělcem, který vyjadřuje a zpřítomňuje skutečný život a umí to přirozeně podat nejen v dikci a výrazu, ale i pohybově. Musorgského Boris v něm má jednoho z ideálních představitelů - a je tomu tak i co se týká srozumitelnosti ruštiny, což je stejně obdivuhodný výkon jako předvedený výkon pěvecký a herecký. Inscenace, režírovaná Yannisem Kokkosem, spojuje přijatelným způsobem rozehrání příběhu a operní stylizaci, starou předlohu s moderními kostýmy. Zvraty bojů o moc jsou na jednoduché scéně vystiženy čitelnými prostředky, postavy vedeny přesně. Nadčasovost či všeplatnost tohoto dramatu zdůrazňuje inscenace rozumně a šikovně, text se nedostává do rozporu s vizuálními vjemy. Vynikající obsazení měly ovšem i ostatní postavy, ne pouze titulní. Nebylo slabého výkonu. Pyšnou a chladnou Marinu sebejistě zazpívala i živočišně zahrála mladá rakouská umělkyně Elisabeth Kulman, podobně výrazně ztvárněnou negativní figurou byl i jezuita Rangoni v podání izraelského barytonisty Boaza Daniela. Lžidimitrije zpíval velmi dobře ukrajinský tenorista Marian Talaba. Všichni tři jsou členy souboru. A s nimi známá jména, záruka nadstandardních kreací - Jorma Silvasti jako Šujskij, Robert Holl coby Pimen. V basové roli Varlaama upoutal navíc Polák Janusz Monarcha, kterého bylo (ve vídeňské Volksoper) nebo je (ve Vratislavi) možné vidět i v titulní roli této opery. Inscenaci převzal dirigent Sebastian Weigle, momentálně šéf orchestru v Barceloně a od příští sezony šéf opery ve Frankfurtu. K dispozici měl přesně a flexibilně hrající orchestr a obrovský sbor (posílenými bratislavskými zpěváky). Opera měla monumentální hudební okamžiky, ale ještě víc a velmi zdařilých bylo těch, kde jde o jednotlivce. Hudební nastudování není strhující, ale integrující. Jako umělec z bývalé NDR má ovšem Weigle přinejmenším jednu jistou výhodu před mnoha ostatními, kteří by se úkolu třeba také mohli zhostit stejně dobře: umí rusky.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.