Ferruccio Furlanetto se v rozhovoru pro HARMONII (12/07) vyznal z mimořádného vztahu k roli Borise Godunova . Bylo to zcela na místě, nepřeháněl. Druhé (10. 12.) z prosincových představení Musorgského opery, jejichž byl ve Vídeňské státní opeře hlavním protagonistou, mělo vše, co si lze v realistickém hudebním dramatu přát. Furlanettovi lze jeho postavu lidsky věřit, umí vložit do hlasu cit, bolest, jeho pěvecký rejstřík zde obsahuje mnohem víc než jen „krásný zpěv“, jak by se u Itala a vzhledem k dosavadním rolím spíše předpokládalo. Basista s velkým zvučným hlasem je tu především mimořádným dramatickým umělcem, který vyjadřuje a zpřítomňuje skutečný život a umí to přirozeně podat nejen v dikci a výrazu, ale i pohybově. Musorgského Boris v něm má jednoho z ideálních představitelů – a je tomu tak i co se týká srozumitelnosti ruštiny, což je stejně obdivuhodný výkon jako předvedený výkon pěvecký a herecký. Inscenace, režírovaná Yannisem Kokkosem, spojuje přijatelným způsobem rozehrání příběhu a operní stylizaci, starou předlohu s moderními kostýmy. Zvraty bojů o moc jsou na jednoduché scéně vystiženy čitelnými prostředky, postavy vedeny přesně. Nadčasovost či všeplatnost tohoto dramatu zdůrazňuje inscenace rozumně a šikovně, text se nedostává do rozporu s vizuálními vjemy. Vynikající obsazení měly ovšem i ostatní postavy, ne pouze titulní. Nebylo slabého výkonu. Pyšnou a chladnou Marinu sebejistě zazpívala i živočišně zahrála mladá rakouská umělkyně Elisabeth Kulman, podobně výrazně ztvárněnou negativní figurou byl i jezuita Rangoni v podání izraelského barytonisty Boaza Daniela. Lžidimitrije zpíval velmi dobře ukrajinský tenorista Marian Talaba. Všichni tři jsou členy souboru. A s nimi známá jména, záruka nadstandardních kreací – Jorma Silvasti jako Šujskij, Robert Holl coby Pimen. V basové roli Varlaama upoutal navíc Polák Janusz Monarcha, kterého bylo (ve vídeňské Volksoper) nebo je (ve Vratislavi) možné vidět i v titulní roli této opery. Inscenaci převzal dirigent Sebastian Weigle, momentálně šéf orchestru v Barceloně a od příští sezony šéf opery ve Frankfurtu. K dispozici měl přesně a flexibilně hrající orchestr a obrovský sbor (posílenými bratislavskými zpěváky). Opera měla monumentální hudební okamžiky, ale ještě víc a velmi zdařilých bylo těch, kde jde o jednotlivce. Hudební nastudování není strhující, ale integrující. Jako umělec z bývalé NDR má ovšem Weigle přinejmenším jednu jistou výhodu před mnoha ostatními, kteří by se úkolu třeba také mohli zhostit stejně dobře: umí rusky.
