čtvrtek, 12. prosinec 2019

Více nové hudby

Napsal(a) 

, foto Česká filharmonie foto: Česká filharmonie
V rámci abonentní řady B2 nabídla Česká filharmonie jeden ze svých nejzajímavějších večerů, co se týče výběru skladeb. Dramaturgická konzistence však nekráčí vždy ruku v ruce s posluchačským úspěchem.

Na podobném listopadovém koncertě novinek – kompozic tří mladých tvůrců oceněných ve skladatelské soutěži – „zabalila“ dramaturgie tato nová díla do prověřených klasických kusů, Dvořákovy overtury V přírodě a Janáčkovy suity k Bystroušce. Těžko říci, co bylo záměrem, ale výsledek vyzněl rozpačitě. Mezi hudbou konce 19., resp. poloviny 20. století a světem současnosti existuje propast; někdy nová hudba s tou minulou záměrně komunikuje a hlubinu tím přemostí, to ale nebyl tento případ.

Nyní tedy logičtěji zněly vedle sebe skladby jednoho z mezinárodně úspěšných českých komponistů Miroslava Srnky (1975), dále uznávaného maďarského skladatele Pétera Eötvöse (1944), který byl zároveň dirigentem večera, a celý program uzavřela poválečná symfonie Igora Stravinského (1882–1971).

Volba hned dvou skladeb ze Srnkova volného cyklu Moves byla dobrým tahem – z jediné věci si lze těžko udělat obrázek osobnosti. V prvním, asi čtrnáctiminutovém kusu Move 03 jsme byli svědky sdružování zvukových vrstev, které unášelo vpřed neustálé chvění od neznatelných po zřetelnější vibrace. Působivé je místo uprostřed kompozice, kdy se pohyb zastaví, zvuk umlkne a dostanou prostor homogenní akordy zvláštní barevnosti. Druhá, kratší skladba Move 01 rovněž pracuje s jemnostmi zvuku – orchestr má znít jinak, než jsme zvyklí. Srnka se posluchači nepodbízí. Je subtilní a precizní a v jeho hudbě se toho hodně odehrává pod povrchem. Cítíte z ní, že její autor ví, co a jak chce sdělit. Ne vždy se to ale setká s posluchačem, který toto sdělení chce zkusit přijmout. Auditorium Dvořákovy síně ten večer nebylo úplně nakloněno vnímat nově, což  se ukázalo ve druhé polovině koncertu, kdy někteří návštěvníci odešli. 

, foto Česká filharmonie foto: Česká filharmonie
Skladba Pétera Eötvöse Jet Stream přinesla efektní prvek v podobě sólového trumpetisty, fenomenálního Tamáse Pálfalviho. Je mu pouhých pětadvacet let a uznání sklízí nejen za špičkové ovládání nástroje, ale hlavně za nekompromisní uměleckou cestu, která směřuje k nové hudbě. Eötvösova kompozice pracuje se třemi trumpetisty stojícími na empoře, kteří komunikují se sólistou na pódiu. I když se Jet Stream příliš nepodobá sólovému koncertu, panuje zde jasná hierarchie a rozdělení hudebního materiálu mezi orchestrem, jenž s vehemencí a zdánlivě chaoticky hledá nové a nové sonority, a trumpetistou, který toto dění po svém glosuje. V určitý moment Eötvös dopřává sólistovi něco jako „kadenci“, a ten má možnost předvést se na pozadí pianissimového zvuku jakoby z jiného světa. Samozřejmost i vážnost, s jakou mladý Pálfalvi vystřihl náročný part, i celková temperamentnost a barevnost skladby přispěly k jejímu úspěchu. Jako přídavek zazněla Bartókova úprava lidové písně a bylo tak možné vychutnat si sólový tón Pálfalviho trubky.

Stravinského Symfonie o třech větách do výše zmíněného kontextu zapadla především svou výraznou rytmickou složkou. Poválečný Stravinskij, to je již hudba, která zažila a vstřebala rozpad harmonických, tonálních a formálních jistot a vyrovnala se s nimi. Paralely se tedy daly najít s oběma dalšími skladatelskými osobnostmi.

, foto Česká filharmonie foto: Česká filharmonie
Dirigent a orchestr věnovali přípravě večera velkou péči. Přesto je očividné, že nová hudba filharmonikům není vlastní. Při provedení nových děl záleží především na interpretační přesvědčivosti a nasazení. A i když není možné vytknout ledabylost nebo nezájem, do bytostného nasazení ještě kus chyběl. I proto je potřeba tento typ programů uvádět častěji a opustit předsudky vůči posluchačům a strach z jejich (domnělé) konzervativnosti.

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.