čtvrtek, 15. duben 2010

Verona - Opera pod hvězdnou oblohou

Napsal(a) 

Již 87. ročník festivalu Arena di Verona přinesl letos pět obligátních titulů – hrály se Rossiniho Lazebník sevillský , Pucciniho opery TurandotTosca , Bizetova Carmen a samozřejmě Verdiho Aida . Večer co večer zaplňují prostory arény tisíce návštěvníků, vejde se jich sem asi 22 000, nejdražší místa nebývají zcela obsazená, ale takových, odhaduji, 10 000 diváků dychtivě očekává kýžený zážitek každým večerem. Letos jsem měl štěstí: nepršelo ani jednou, což se mi snad za ta léta, co arénu navštěvuji, přinatrefilo poprvé. Začátek představení se neohlašuje zvoněním, ale kostýmovaný zřízenec třikrát po pěti minutách před zazněním prvních tónů připomíná čas údery gongu. Jakmile se zhasne, vůkol celé arény se rozžehnou tisíce svíček, což vytváří neopakovatelnou atmosféru. Tu ovšem narušují blesky fotoaparátů, které začnou blikat, jako by se strhlo boží dopuštění. Naštěstí se brzy fotografická mánie vyčerpá, ale ojediněle se blesky objevují během celého představení. Je to zlozvyk, který by si v kamenném divadle, kde je to navíc výslovně zakázáno, nedovolili, ale představení pod širým nebem zkrátka mají své benevolence. Ostatně je také co fotografovat, poněvadž výprava je zde to nejdůležitější. Dříve se pojednávala celá výseč schodiště, dnes se spíše omezí nějakým horizontem, ale i tak je scéna vždy monumentálně koncipovaná a jednotlivé výstupy bývají rozehrány v celé šíři jevištního prostoru.

Rossiniho Lazebník sevillský se dlouhá léta aréně spíše vyhýbal, duch buffo opery leží rozhodně v něčem jiném, než je monumentalita, ale představení v režii a výpravě Huga de Any ukázalo, že i zde se dají výstupy vtipně a s rozmyslem naaranžovat. Tak třeba scény muzikantů i vojenské patroly mohly být široce rozehrány. Jednotlivé výstupy byly vtěsnány do jakéhosi labyrintu seřezaných křovin vytvářejících proměnlivý prostor, kde bylo možno případně rozehrávat komediální situace se sebemenšími detaily, aniž by se tyto v prostoru arény vytratily, aniž by se zdály titěrné.

Carmen Franca Zeffirelliho je tu už doslova zdomácnělá. Režie využila širokoúhlý plenér k rozpracování děje včetně všelijakých vedlejších akcí dotvářejících atmosféru jednotlivých obrazů, individualizován byl sbor, ke slovu se dostal i balet, který vhodně doplňoval sólové i sborové akce. Samozřejmě v centru pozornosti zůstává příběh tragické lásky Dona Josého a cikánky Carmen, která je zde opravdu onou pověstnou „královnou ulice“, a do toho vpadne svět toreadora Escamilla se vším okázalým pozlátkem, který dokáže oslnit i vášnivou a citově nezávislou Carmen.

Tosca se do arény příliš nehodí, vzdálenosti někdy vadily v komunikaci mezi postavami, ale režisér a zároveň výtvarník scény a kostýmů Hugo de Ana i tak dokázal příběh lásky a Scarpiovy náruživosti, příběh lásky a perfidity politické zvůle, předvést se vší sugestivností a dramatickým napětím. Efektní scénou, byť v inscenaci ojedinělou, byl závěr 1. aktu, kde se v celém hracím prostoru i horizontu rozprostřela církevní hierarchie, pompézně oslavující domnělé vítězství nad Napoleonem, vpředu s klečícím a okázale se křižujícím baronem Scarpiou, jenž tak dával průchod své předstírané teatrální bigotnosti.

Turandot se naopak pro prostory arény hodí ideálně, těžko by se hledalo vhodnější dílo, kde se dá využít obrovitý prostor ke sborovým scénám i k naddimenzovaným atributům starověké Číny. Představení (režie Yuri Alexandrov , scéna a kostýmy Viacheslav Okunev ) má pohádkovou atmosféru, ale přitom ve vyhrocené podobě představuje téma krutosti s katy, mučením a kůly s napíchnutými useknutými hlavami nešťastných nápadníků princezny. Okázalost v aranžmá i teatrálnost v gestech i postojích se stávaly funkční, přesně postihovaly ráz Pucciniho díla, aniž by potlačily intimní citová hnutí hlavních postav příběhu.

A samozřejmě nemohla chybět Aida . Festival Arena di Verona znovu připomněl v rekonstruované inscenaci z roku 1913 (režie a scéna Gianfranco de Bosio ) představení, jež provoz veronské arény zahajovalo a které dodnes neztratilo nic na své působivosti. Tato Aida sice nebyla ještě tak pompézní jako některé pozdější inscenace, které jsem v průběhu festivalových sezon zachytil, ale dokázala oslnit v každém obraze, jenž měl svou exotickou atmosféru, zejména pak ve scéně triumfu, kde i zvukově dominuje početný sbor, balet i statisté. Dokonalá akustika arény přeje vícehlasému ansámblu, který završuje toto Verdiho geniální tzv. první finále. Právě tato velkolepá vize zřejmě přivedla na myšlenku v aréně vůbec provozovat operní představení a založit tak tradici, jež je dnes tolik turisticky vyhledávaná. Aida se hrála až na několik ojedinělých ročníků po všechny sezony, loni dovršila již úctyhodný počet víc jak pěti set repríz a je také pochopitelně divácky nejatraktivnějším titulem festivalu.

Velký počet repríz si pochopitelně vyžaduje alternace především ve velkých rolích, ale vždy se dbá na to, aby se alespoň v jedné roli objevila v každém představení hvězda první garnitury. Tak tomu bylo i letos.

Mezi tenoristy dominoval v roli hraběte Almavivy Francesco Meli , který se už coby rossiniovský tenorista plně etabloval, jako Don José zazářil Marco Berti , vhodně se uplatnili i Francesco Hong jako Kalaf a Piero Giuliacci jako Radames. Pro mě neznámým zjevem byl Alejandro Roy v roli Cavaradossiho, ač měl poměrně útlý volumen, zpíval svou partii tak jímavě a s takovým prožitkem, že dokázal obecenstvo doslova fascinovat a svou árii musel opakovat.

Mezi barytonisty se zaskvěli především mohutným hlasovým orgánem obdařený Ambrogio Maestri jako Amonasro a dnes populární Dalibor Jenis , který coby Figaro oslnil bravurní cavatinou i pečlivě vypracovanými recitativy, hrál s neobyčejným espritem a dokonale propiloval sebemenší detail. Slabší byl Giorgio Surian jako Escamillo, ale zato Alberto Mastromarino coby Scarpia předvedl celou škálu despotického výrazu, aby dokázal strhnout i pěvecky vygradovaným výkonem.

V obou basových partiích Lazebníka sevillského excelovali Bruno De Simone jako Bartolo a Marco Vinco jako Basilio, ostatní basisté už jenom plnili své úlohy v daných možnostech.

Mezi sopranistkami jsme mohli „fandit“ nám dobře známé pěvkyni, jež zpívala Tosku. Byla to Anda-Luise Bogza , dokázala zaujmout festivalové publikum jak svou nádhernou barvou hlasu, tak dramaticky efektním podáním role, rovněž tak Annick Massis jako Rosina a Cinzia Forte jako Micaela odvedly své role suverénně a pečlivě, na Aidu málo průrazným hlasem disponovala Amarilli Nizza , naopak obě pěvkyně v Turandot –Giovanna Casolla v postavě titulní i Fiorenza Cedolins jako Liù – plně dostály náročnosti svých partů.

Mezi mezzosopranistkami vévodila opět Ildiko Komlosi jako Carmen, která svůj vyzrálý výkon cizeluje do nejmenších detailů, byla strhující v hereckém projevu, podmaňovala krásným hlasem i tvárným dynamickým přednesem partu. Podobně propracovaný výkon přinesla i Marianne Cornetti jako Amneris, jejíž osobitá barva hlasu se hodí především pro tóny nenaplněné touhy a zklamání i marný boj o Radamovu lásku.

Za dirigentským pultem se objevil jak osvědčený matador festivalu Daniel Oren (Aida, Turandot), tak i další dirigentské osobnosti: Pier Giorgio Morandi (Tosca), Antonio Pirolli (Lazebník sevillský) a Julian Kovatchev (Carmen). Všichni se zasloužili o celkově vyvážená hudební provedení, už proto, že měli k dispozici pohotový festivalový orchestr a sbor (sbormistr Marco Faelli ).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.