středa, 21. prosinec 2016

Velký rozhlasový večer 

Napsal(a) 

Tomáš Netopil a Nicolas Hodges, foto SOČR Tomáš Netopil a Nicolas Hodgesfoto: SOČR

V pondělí 19. prosince 2016 se udál ve Dvořákově síni Rudolfina malý zázrak. Symfonický orchestr Českého rozhlasu nabídl pod mottem České stopy ve světě koncert, jehož úroveň byla rovna koncertům České filharmonie, která je vnímána jako „národní orchestr“. Dokonce byl neotřelostí dramaturgie výš. Na programu „adventního“ koncertu byly Filharmonické tance Jana Nováka, česká premiéra Klavírního koncertu Miroslava Srnky a Kytice Bohuslava Martinů. Tedy dvě neoklasické a neofolklorní kompozice 20. století s ostrým protikladem ve skladbě ryze současné.

Jan Novák nezapřel svůj obdiv vůči Martinů. Dokonce si myslím, že martinůovských „ohlasů“ je ve Filharmonických tancích více nežli v jiných jeho skladbách. První věta – to byla divoká řeka s výraznou rytmikou, zpěvné Moderato  - vzedmuté, trochu letní pastorale se špetkou velebnosti i martinůovskými rytmy, ve Vivace se pak Novák vzdálil svému idolu nejvíce. Tance jsou báječnou, inteligentní, vtipnou hudbou se silnou melodikou, které SOČR zahrál pod skvělým vedením Tomáše Netopila virtuózně. Bylo to pohlazení duše…

Tomáš Netopil, Miroslav Srnka a Nicolas Hodges, foto SOČR Tomáš Netopil, Miroslav Srnka a Nicolas Hodgesfoto: SOČR

Zato Srnkův koncert, kterým jubilující SOČR skutečně jakoby „bořil zdi“ tradice, byl pro konzervativní rozhlasové publikum takovým šokem, že to leckteří zvládali jen těžko a o přestávce svůj negativní názor ventilovali velmi jadrně. Je to hudba skvěle promyšlená, pro sólistu mimořádně náročná, což ovšem Nicolas Hodges zvládl jako by to byla prostá písnička, kdy klavír je originálně pojat jako hlavně bicí nástroj a integrální součást orchestru. Zaujaly mě výrazné melodické floskule partitury a práce s nimi, úžasná sóničnost hudby. Měl jsem pocit, neznaje partituru, že dirigent udělal pro uvedení v Praze maximum a orchestr v rámci zkouškových možností také. Sice vše nebylo dokonale přesné, ale výsledek byl velmi přesvědčivý a osvěžující. Báječná hudba, jež byla ozdobou pražské orchestrální sezony, která je tak chudá na skutečně současnou hudbu. Vedení SOČRu za tuto odvahu zaslouží uznání.

Kühnův dětský sbor a SOČR, foto SOČR Kühnův dětský sbor a SOČRfoto: SOČR

Uchopitelnější byla pro publikum kantáta, či spíše cyklus kantátek Kytice na texty Františka Sušila. Zpěvní čísla pak jsou proložena třemi instrumentálními čísly. Nejdříve k orchestru. Hra SOČRu byla v Předehře, hitové Selance a v Intradě příkladná a symfonici se zde překonali. Není pochyb o zásadním přínosu v přípravě, koncepci a v samotném provedení  dirigenta Tomáše Netopila. Jeho vliv na vřelou hru orchestru je blahodárný! Kéž by dirigoval v Praze častěji. Velmi by to prospělo i dalším pražským orchestrům. Narátorem a hybatelem Kytice je sbor, v tomto případě Pražský filharmonický sbor, jenž už nesčetněkrát potvrdil, že je excelentním interpretem hudby Bohuslava Martinů. 19. prosince zpíval v obrovské hlasové pohodě a bylo pro mě potěšením slyšet jak část ženskou (Kravarky), tak mužskou (Milá nad rodinu) i jejich homogenní souzpěv. V Koledě pak opět ukázal svoje mistrovství Kühnův dětský sbor. Jednotný  a rovnocenný byl kupodivu i sólový kvartet. Čekal jsem dominanci Adama Plachetky, ale Kateřina Kněžíková, Michaela Kapustová a Jaroslav Březina mu byli (až na pár detailů) skutečnými partnery. (Martinů psal Kytici pro Československý rozhlas, kde je uchováván i její autograf!)  Mimořádný večer, jenž dělal Českému rozhlasu čest a byl součástí festivalu Dny Bohuslava Martinů 2016, zakončil Tomáš Netopil, SOČR a celé Rudolfinum nejvánočnější z vánočních písní – Narodil se Kristus Pán.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.