Velkolepý hold Wagnerovi složený v karlínském Foru

Velmi záslužný koncert se konal 16. listopadu v karlínském Foru. Mimořádný symfonický koncert Orchestru Státní opery Praha pod taktovkou svého uměleckého šéfa Andrease Sebastiana Weisera s výlučně německým programem byl zaštítěn pěveckými hvězdami prvé velikosti, rakouským tenoristou Andreasem Schagerem a americkou sopranistkou Meagan Miller, i vynikající rakouskou houslistkou Lidií Baich. V prvé polovině večera zazněl, po úvodní Beethovenově předehře Leonora IHouslový koncert Albana Berga, jedno ze stěžejních děl hudby 20. století. A po přestávce večer vyvrcholil koncertním provedením 1. dějství Valkýry Richarda Wagnera, kde partů Siegmunda a Sieglindy se ujali oba zmínění pěvci, zatímco Hundinga zazpíval slovenský basista Peter Mikuláš.

Praxe symfonických koncertů pořádaných uprostřed sezony významnými operními orchestry platí již dávno za jakousi profylaxi, která má blahodárný vliv, pročišťuje zvuk tělesa, normálně skrytého ve svém ďolíčku a uvyklého jen na často ubíjející operní provoz. Operní orchestr se tak může párkrát za sezonu předvést, tak říkajíc, v záři reflektorů, v plném detailu, a ukázat, jak je schopen se porovnat se stěžejními díly symfonické tvorby. Je-li koncert obsazen takovými hvězdami, jak se letos podařilo zprodukovat dramaturgii Státní opery Praha, pak je to navíc událost, která by měla vyvolat i velký zájem publika.

Meagan Miller, foto Hana Smejkalová

Program tohoto večera byl vskutku unikátní, složený z děl, která běžně v Praze neuslyšíte. Beethovenova Leonora I, složená jako druhá alternativa pro pražské provedení Fidelia v roce 1807 (jak se podařilo muzikologii upřesnit až v roce 1975, do té doby byla spojována s prvou verzí opery z roku 1805) se běžně nedává, ani v rámci opery, ani samostatně, a její pražské uvedení je tedy jistou raritou. Stejně tak lze prohlásit o Bergově koncertu, že není právě běžným repertoárovým číslem, ač by si toho jeho hudební kvality, a to i včetně posluchačské srozumitelnosti, plně zasluhovaly. O Valkýře, ať už jako samostatném druhém večeru, či v rámci celé tetralogie Prsten Nibelungův, netřeba ztrácet slov. V Čechách nemá ani dnes vrcholný polohengrinovský Wagner na růžích ustláno a každé takové uvedení je velkou událostí. Třeba jen litovat toho, že tak mimořádně dramaturgicky cenný a skvěle obsazený koncert byl umístěn do karlínského sálu, jehož akustické kvality jsou pro daný účel ne zcela vyhovující.

Leonora I zazněla jako spíše zahřívací číslo večera, jež má uklidnit trousící se publikum, aby se usadilo a jeho mobily aby postupně utichaly, což se částečně podařilo – a tak ouvertura splnila svůj účel. Víc říkat netřeba. Bergův Koncert klade již vyšší nároky na koncentraci na obou stranách rampy, a třeba říci, že sólistka se vcelku dobře zhostila svého nelehkého úkolu a nároky partu zvládla na velmi dobré úrovni. Orchestr po celý večer působil dojmem, že se hledá v pro hráče nezvyklých akustických podmínkách, a jeho partnerská úloha tím byla částečně negativně poznamenána, tím spíše, že gesto Andrease Weisera nemá v sobě nutnou dávku autoritativnosti a přesnosti. Po přestávce začátek předehry k Valkýře líčící divokou bouři naznačoval, že by se orchestrální úroveň hry mohla trochu zlepšit, nicméně hra smyčců v pomalých legatových lyrických pasážích, tak charakteristických pro Valkýru, stále nepříliš uspokojovala, jak rytmickými nepřesnostmi, tak tlustým tónem, zejména violoncellové sekce, a trochu rušily i drobné, ale vytrvale se objevující nepřesnosti žesťů. Velká hodnota večera tím naštěstí nebyla nijak výrazněji snížena: naprosto rozhodující kvality přinesly pěvecké výkony, které musely nadchnout každého v sále.

Andreas Schager a Meagan Miller, foto Hana Smejkalová

Andreas Schager je dnes vyhledávaným wagnerovským heldentenorem a své kvality beze zbytku prokázal i v Praze. Jeho Siegmund je heroický i lyrický, vokálně slovem fenomenální, a nechává jen velmi málo přání nevyslyšených. Snad trochu ubrat z vibrata, a trochu překvapilo i ráčkování, které se dodnes ve zpěvní němčině považuje za nepřípustné. Ale to jsou detaily, dynamika jeho zpěvu převálcuje vše: jeho „Wälse! Wälse!“ bralo dech – tedy publiku. Sám Schager působil dojmem, že kapacita jeho plic nemá konce. Jeho Siegmund nesporně patří k nejlepším wagnerovským kreacím posledních let. Stejná slova chvály nutno říci i na adresu jeho partnerky, skvěle připravené Meagan Miller, jejíž Sieglinda měla vše, co lze očekávat, a to i po vizuální stránce. Pěvkyně nadchla například i minimalistickým herectvím – i v rámci koncertního provedení dokázala intenzivním náznakem nastínit přesně dramatickou situaci, což přispívalo k plastickému, všem srozumitelnému vyznění celého dějství. Ocenit nutno i výkon Petera Mikuláše, včetně příchodu a odchodu, byť neměl tolik prostoru, jako oba protagonisté. Jejich sourozenecká symfonie, prodchnutá lyrikou i dramatem, vyúsťující až do orgiastického závěru – to byla velká pocta Richardu Wagnerovi. Takto obsazený Siegmund a Sieglinda musí být ozdobou každé Valkýry, i na těch nejvýznamnějších světových pódiích.

Sdílet článek: