středa, 24. říjen 2018

Velkolepý Biber a Lully Collegia 1704

Napsal(a) 

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Collegium 1704 v čele s Václavem Luksem připravilo na 22. října smělý, společensky exponovaný a současně riskantní projekt s názvem Koncert svornosti k poctě našich předků, jenž měl podtrhnout hned několik událostí najednou: 10 let od vzniku cyklu Hudební most Praha – Drážďany, počátek tříleté rezidence souboru v centru barokního umění Château de Versailles a 100. výročí založení Československa. Slavnostní večer se konal v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha za účasti členů vlády a představitelů katolické církve spolu s Dominikem kardinálem Dukou OP. Na programu bylo Te Deum LWV 55 Jeana-Baptisty Lullyho (1632-1687) a česká premiéra monumentální skladby Missa Saliburgensis Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644-1704).

Hudebníci se rozmístili na pódium v prostoru pod Wohlmutovou kruchtou, čelně k jižnímu rameni příčné lodi s trojdílnou Zlatou bránou, a rozezněli nejprve Lullyho velkolepé efektní dílo, jehož lesk a třpyt se zaskvěl v důstojném chrámovém prostoru obzvlášť přitažlivě. Od prvního až po poslední tón neztratilo toto mistrovské moteto téměř půlhodinové délky nic ze své energie, která intenzivně prýštila do všech stran. Orchestr s koncertním mistrem Helenou Zemanovou byl toho večera ve skvělé formě jako barokní soubor snů, k jehož ozdobám patřili toho večera zejména Petr Wagner u violy da gamba, naši tři nejlepší hráči na zobcové flétny Julie Braná, Marek Špelina a Jakub Kydlíček i bohatě obsazený ansámbl trubek, pozounů a cinků.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Collegium Vocale 1704 doplnil výtečný, u nás již známý dětský sbor „pážat“ Les Pages du Centre de Musique Baroque de Versailles, jehož počet a složení hlasů odpovídá chóru Královské kaple za vlády Ludvíka XIV. Z šedesátičlenného tělesa dětí ve věku od osmi do čtrnácti let se při tomto koncertu představilo v dobovém oblečení devatenáct zpěváků, spolehlivě připravených uměleckým vedoucím sboru Olivierem Schneebelim. O zvukově kompaktní celek se mohla opřít příjemně výrazově i hlasově sladěná pětice sólistů: sopranistky Jenny Högström a Lucia Caihuela, vysoký tenor Tobiase Hungera, tenorista Samir Bouadjadja a barytonista Tomáš Šelc. Ačkoli všichni ze sebe jistě vydali to nejlepší, přece jen zde vyčníval úžasně znělý a pozornost poutající hlas německého pěvce Samira Bouadjadji, jehož vstupy byly skutečnou poslechovou lahůdkou, a přiznám se, že mi tu chyběla zralost a působivost projevu argentinského basbarytonisty Lisandra Abadieho.

Dílo, jež napsal Lully u příležitosti křtu svého prvorozeného syna, vystřídala poté Biberova opulentní hostina pro 53 hlasů, komponovaná pravděpodobně v roce 1682 pro oslavy 1100. výročí založení salcburského arciopatství svatého Petra. Skladba byla napsána na míru salcburskému dómu pro dva osmihlasé sbory stojící proti sobě v chóru, čtyři instrumentální skupiny hrající ze čtyř kůrů, čtrnáct sólistů a čtvery varhany. Collegium 1704 realizovalo před dvěma lety mimořádně zdařilou rekonstrukci Biberovy mše přímo v honosném prostoru salcburské katedrály sv. Ruperta a Virgila, jež se nepochybně stala jedním z nezapomenutelných zážitků v historii Salcburského festivalu. Přestože Václav Luks tehdy v rozhovoru pro ČT řekl, že je Biberova mše úzce spjata s prostorem, pro který byla napsána, což je něco, „co si doma nenasimulujeme,“ rozhodl se ji přenést do prostor architektonicky a také akusticky zcela odlišných. Projevila se přitom nejen jeho schopnost čelit velkým výzvám, ale také značná hudební představivost, fantazie a pochopitelně zkušenost. Hráče na zobcové flétny a dva trumpetisty vyslal dirigent vzhůru na protilehlé ochozy, další trumpetisty na Wohlmutovu kruchtu a pěvečtí sólisté se museli z provozovacích důvodů přesunout za instrumentalisty. Oba sbory včetně sólistů stály tedy na jednom pódiu.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že pro interprety stojící na kůru a především na vysoko posazených ochozech bylo nejdůležitější vyrovnat se s velkým dozvukem i odrazem zvuku. Ke cti všech slouží, že se na téhle dobrodružné cestě nikdo neztratil a v celé té spleti hlasů šly spolu vždy přesně ti, kdo právě měli, snad až jen na pár míst, které v časovém rozpětí 45-50 min nestojí za řeč. Trumpetisté, cinkenisté a pozounisté triumfálně excelovali ve zvukových gradacích, orchestr si dál udržoval vysokou laťku a stejně tak sbory. Problém nastal u sólistů (snad vyjma tenoristy Bouadjadji, basistů Jaromíra Noska a Tomáše Šelce), jejichž komorní hlasy se prostorem nenesly v dostatečné síle, v tutti orchestru poněkud zanikaly a nebylo jim v tak velkém prostoru dobře rozumět. Nejpůsobivěji z celé zvukomalebné mše vyzněly podle mě již zmiňované efektní dynamické gradace, výrazové proměny v Credu a harmonické postupy v působivém Agnus Dei. Všichni zúčastnění hudebníci sálali nadšením, odhodláním a na jejich projevu to bylo znát. Před jejich výkonem a schopností Václava Lukse skloubit dohromady obří prostor s obří partiturou nelze než s úctou smeknout, přesto ale k dosažení plného dojmu chybělo, aspoň pro mě, to hlavní, tedy mše, anebo menší – hlavně nižší – prostor, v němž by se lépe tvořila duchovní atmosféra. Nevýhodou také bylo, že ti posluchači, kteří seděli po stranách nebo příliš daleko, slyšeli více orchestr než zpěváky, a ti, kteří neobdrželi vyhřívané židle, strávili více než hodinu a půl v zimě s opravdu nepříjemným průvanem (ne všichni proto vytrvali až do konce), jenž příliš nezeslabily ani deky k zapůjčení (navíc pořadatelé na ně zřejmě upozornili jen někoho a zbylí posluchači o nich buď nevěděli, nebo se k nim museli dopracovat sami).

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Závěrečnou delší poznámku mám k repertoáru večera, věnovanému mimo jiné, nebo především výročí založení Československa. Pokud by se jednalo o jubilejní koncert souboru, slavnostní zahájení česko-francouzské spolupráce či výročí vstupu do Evropské Unie, dával by pro mě program se jmény Lully a Salcburská mše větší smysl. Václav Luks v průvodním textu vysvětlil, že ve střední Evropě 17. a 18. století nebyla národnost pro skladatele tak důležitá jako společná kulturní a hudební řeč, a proto bychom měli oba autory vnímat hlavně jako Evropany, což je pravda a nelze s tím než souhlasit, předseda vlády Andrej Babiš vyzdvihl, že Biber byl Čech, který dal světu velkolepou partituru, což je také pěkně řečeno, a president Bohemian Heritage Fund Pavel Smutný dal v otázce, jak barokní pompa souvisí s Masarykem, odpověď, že to byli právě naši předci, kteří formovali naše dějiny a jimž „vděčíme za to, že Masaryk měl co obnovovat a na co navazovat.“ Ani k tomu nemám výhrad. Přesto pro mě tato argumentace není dostatečně silná a zvolený repertoár, jakkoli krásný a nosný, v souvislosti se zánikem Rakouska-Uherska a vyhlášením československé samostatnosti, kdy, troufám si říci, slovo „národ“ mělo naopak velkou důležitost, mi k takovému výročí nepasuje.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.