pondělí, 10. červen 2002

Velkolepá oslava

Napsal(a) 

Velkolepá oslava Velkolepá oslava
Jen málo komorních těles u nás má tak dlouhou kontinuální tradici jako Pražský komorní orchestr bez dirigenta. Koncertní mistr Milan Lajčík , který je členem PKO již 28 let, říká s úsměvem, že orchestr vznikl prý proto, že tehdy nepřišel na natáčení dirigent a hráči zjistili, že to jde i bez něho. Dnes je orchestrální hra bez dirigentské taktovky běžná, ale kdysi patřil PKO mezi několik málo těles ve světě, které se touto riskantní cestou vydaly. Svoje padesátileté výročí oslavilo těleso, vyjímečně s dirigentem, 12. dubna v Dvořákově síni pražského Rudolfina velkolepě. Hosty byli totiž dirigent Sir Charles Mackerras a mezzosopranistka Dagmar Pecková . Průvodce večera Marek Eben k tomu vtipně poznamenal, že večer je ve znamení slůvka bez : "Orchestr hraje normálně bez dirigenta, dirigent je bez českého občanství (je ale srdcem více Čech než leckterý občan ČR), na programu je symfonie bez jedné věty a zpěvačka je bez zábran." Já bych k tomu dodal, že tento večer hrál orchestr bez konkurenčně - velmi pozorně a uvolněně a v báječných zvukových parametrech.

Nádherná, lehkonohá a technicky brilantní byla už vstupní Mozartova Symfonie č. 38 D dur "Pražská" K. 504 . Sir Mackerras před jejím začátkem připomněl, že hraje Mozarta s PKO veřejně teprve podruhé, i když kdysi během deseti let nahrál s tímto orchestrem pro label Telarc všechny Mozartovy symfonie. Poté přišla na pódium Dagmar Pecková a završila mozartovský blok dvěma áriemi z opery La Clemenza di Tito - árie Sexta Parto, parto z 1. aktu a rondo Vitelie Non, piu di fiori z 2. aktu. Doslova triumfem byla její interpretace Beethovenovy scény a árie Ah, perfido op. 65 . Beethoven byl pro mě stejně příjemným objevem jejího širokospektrálního talentu jako v této sezóně Bergův Vojcek .

Výjimečný večer zakončila Dvořákova Česká suita D dur op. 39 , plná pohody (viz kouzelná Polka ) a výborných sólových vstupů (například hobojistka Jana Brožková ve Furiantovi ). Dvořák však přece jenom zůstal ve stínu mozartovsko-beethovenovského bloku. Koncert si nekladl vysoký dramaturgický cíl a byl koncipován tak, aby pobavil, a to se mu stoprocentně podařilo.

Velkolepá oslava Velkolepá oslava

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.