neděle, 7. únor 2016

Velká porce Purcella

Napsal(a) 

Yeree Suh, Marie-Claude Chappuis a Václav Luks, foto Petra Hajská Yeree Suh, Marie-Claude Chappuis a Václav Luksfoto: Petra Hajská

Barokní orchestr Collegium 1704 je i se svým sborem v posledních letech asi nejmarkantnějším příkladem něčeho nového v české hudební kultuře. Václav Luks se svými tělesy dokázal totiž definitivně dohnat dlouhodobý náskok, který kvůli desetiletím zdejší předchozí izolace měl v poučené interpretaci staré hudby oproti našemu prostoru Západ, a dokázal se dokonce zřetelně prosadit v mezinárodním měřítku. Pražské koncerty Collegia 1704 jsou proto událostmi, a to nejen z interpretačního hlediska, ale navíc také dramaturgicky. Kdy naposledy, pokud vůbec, zazněla v Praze Óda ke sv. Cecilii a opera Dido a Aeneas Henryho Purcella? A v jednom večeru… V Rudolfinu (5. 2.) šlo o výjimečně monotematický program s hudbou konce 17. století. A přitom ani trochu monotónní. Purcellova óda Hail! Bright Cecilia je typicky anglickou slavnostní radostnou skladbou s květnatým textem vycházejícím z duchovního zázemí, z legendy o křesťanské mučednici; prostřednictvím oslovení patronky hudebníků toto rozměrné dílo básnivým způsobem oslavuje ve sborových i sólových obrazech samu hudbu, její vznosnost, ušlechtilost, krásu a poslání - a samo přitom zní krásně, ušlechtile a vznosně, se zvukem trubek.

Foto Petra Hajská Foto Petra Hajská

Purcellova hodinová antikou inspirovaná opera, lépe řečeno „maska“, tedy divadelní hra s velkým podílem hudby, pro Anglii rovněž dobově typicky koncipovaná, přichází s jinými prostředky: s bukolickými výjevy, barvitými scénami a výraznými afekty, hlubokými emocemi. Hovoří o hrdinství i o lásce, dává prostor čarodějnicím a božstvům a v závěru přináší nádherně smutné lamento opuštěné ženy. Dido a Aeneas zní komorněji, ale obsahuje mnohem širší spektrum výrazu a charakterizace než óda. Václav Luks obě partitury obdařil nápaditou a mocnou muzikalitou a svou nakažlivě naléhavou energičností, ale detailně a náležitě je odlišil. Vzpomínka na propracovanou a jasně vyprofilovanou výrazovou šíři hudby, která ten večer zněla, zůstává silná. Vedle mezinárodní sestavy instrumentalistů a skvěle ladícího sboru byla zejména druhá, tedy divadelní polovina večera nesena sólovými výkony. Švýcarská mezzosopranistka Marie-Claude Chappuis jako Dido se do role položila naplno a velmi emotivně. Podobně charakterizovali své postavy basista Lisandro Abadie i Sophie HarmsenAlžbětou Poláčkovou. Křišťálovým sopránem přispěla Yerwee Suh. A krásou hlasového projevu jim byl rovnocenným protihráčem basista Tomáš Král. V ódě měli vedle nich značný prostor i kontratenorista Alex Potter a tenorista Václav Čížek. Václav Luks jako hybatel i doprovazeč učinil z ódy skutečný hold umění tónů a z koncertního provedení „masky“ strhující záležitost beze stopy polovičatosti – objevnou, hotovou, působivou, stylovou.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.