úterý, 12. říjen 2004

Velká opera na malé scéně

Napsal(a) 

Červnové uvedení Hugenotů Giacoma Meyerbeera v Metách, v nejstarším stálém divadle ve Francii (otevřeno 1752), vyvolávalo otázku, jak si prostorově i souborově omezená scéna poradí s dílem, u něhož se k určitým zásahům vzhledem k délce i interpretačním nárokům sahalo vždy a u něhož také vzhledem k skromnějším možnostem divadel mimo pařížskou Operu, pro niž byli Hugenoti určeni, už sám autor některé škrty navrhl. Naštěstí se v Metách nevydali cestou "comicsového vydání" díla, kdy se bez milosti škrtá vše, co podle názoru upravovatelů zpomaluje spád děje, jehož rychlostí se mylně poměřuje dramatičnost opery. Už sporé a promyšlené zásahy v prvním dějství odkryly cit tvůrců inscenace pro integritu hudebně scénických komplexů velké opery (hudební nastudování Jeremy Silver , režie Laurence Dale ). Výborně obsazené mužské ansámbly a pěvecky i herecky skvěle vybavený mužský sbor zpívající s pregnancí a bravurní lehkostí, k němuž v druhém aktu přistoupily stejně disponované ansámbly a sbory ženské, ukázaly, že realizátoři inscenace nebyli odkázáni jen na výkony zpěváků angažovaných pro sólové party. Vzhledem k limitované početnosti operního sboru tak muselo dojít na výrazné škrty až ve třetím jednání. Kromě nich se snažil režisér řešit početní manko také přesazením některých sborových partií za scénu, umožňující rychlé střídání protagonistů bez převleků, a využitím dotáček pro zvýšený prostorový efekt i pro akustické zesílení, a také opticky, přesouváním dílčích akcí paralelně do vzdálenější perspektivy dalšího prostoru, otevírajícího se v hloubi scény (návrh Eric Chevalier ). Zejména ve čtvrtém dějství, v pověstném výstupu svěcení zbraní, v němž režisér ponechal po celou dobu na jevišti (kromě Valentiny) jen skupinu spiklenců kolem Saint-Brise, které dostal do interakce se sborem za scénou tak, že je z jakéhosi podia nechal zpívat do bočních kulis, však jeho scénická přítomnost z divadelního hlediska chyběla. Nárůst fanatismu, který je tu vyjádřen i nárůstem zvukového objemu, nebyl zpřítomněn příchodem masy účinkujících a gradace scény tak utrpěla. Nehledě na Orchestre national de Lorraine , realizující partituru s nejjemnějšími odstíny, bylo představení mimořádně šťastné i co do konfigurace sólistů. Světlejšímu sopránu Sally Silver (Markéta z Valois) s pozoruhodným rozpětím výrazových poloh koloratury zdatně konkuroval o něco temnější hlas Hjördis Thebault (páže). Naproti tomu Alketa Cela plně odpovídala roli Valentiny svým sametově měkkým temným sopránem. Z výborného mužského obsazení jmenujme alespoň Philippe Kahna (Marcel) a Rockwella Blakea (Raoul). Ten, generačně starší, se sice poněkud herecky vymykal ostatním, ale shodně s nimi měl v hlasovém projevu vše, co nejen pěvecky, ale i výrazově neobyčejně náročné Meyerbeerovy úlohy potřebují. Hugenoti v Metách tak byli lekcí pro tvůrce zmíněných operních "comicsů", vymlouvajících se na dnešní uspěchanou dobu a klipovou "kulturu". I poslední ze čtyř představení (12. 6.) se odehrávalo před vyprodaným domem, který sledoval pět dějství opery trvající přes čtyři hodiny s neutuchajícím zájmem. Kvalita kultivovaného diváka nikdy nenudí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.