V letošním Svatém týdnu se v rámci Velikonočního festivalu ve středu 31. března na programu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK objevila kantáta Stabat Mater, op. 58 (1876 – 1877) Antonína Dvořáka (1841 – 1904). Toto provedení jsme vyslechli v podání Marie Fajtové , Jany Wallingerové, Michala Lehotského, Petera Mikuláše, Brněnského filharmonického sboru (sbormistr Petr Fiala ) pod taktovkou Petra Altrichtera.
Již od prvního nástupu sboru mne zaujala propracovaná drobnokresba dynamiky a výrazu, zvláště pak působivá pianissima v úvodu. Bohužel v některých fortissimech se ukázalo, že sbor není zcela barevně vyladěný, barevně se rozpadal na jednotlivé zpěváky a nepůsobil jako celek. Ozývaly se tak hlasově nepříliš příjemné barvy. Naštěstí v průběhu večera se tyto problémy eliminovaly. Jen v závěru první části se objevila výraznější rytmická nesouhra jednotlivých složek.
I orchestr příjemně překvapil čistotou projevu. První potíže se ale objevily během nástupu sólistů. Michal Lehotský měl mimořádné potíže s výslovností, vůbec mu nebylo rozumět, snad jako kdyby měl potíže se zuby. Kdybych text neznal zpaměti, těžko bych poznal, jakou řečí zpívá. Otázkou pro mne zůstává, zda takováto indispozice neměla být příčinou odřeknutí tohoto sólisty, způsobilo to mimořádně nežádoucí pozornost. Leckde se navíc tento nedostatek snažil kompenzovat forzí, a proto byl intonačně příliš vysoko.
V druhé části (Quis est homo ) se sólový alt Jany Wallingerové akusticky propadal přes masu orchestru. Tento fakt je ale způsobený samotným Dvořákem, part sólového altu je v poloze hlasu povětšinou výrazně níže než ostatní sólisté, kteří tak dostávají k dispozici výrazně průraznější party. Sopranistka Marie Fajtová zpívala sólový part s potřebnou lehkostí i dramatičností, kde to hudba vyžadovala. Třetí část (Eia Mater ) je svěřena pouze sboru. Snad až příliš často jsem slyšel intonační nečistoty v tenoru, který se pohybuje kolem přechodových tónů jednotlivých zpěváků (h, c, cis, d ). V basové árii (Fac ut ardeat ) bylo znát hlasovou únavu sólisty Petera Mikuláše; jeho jindy barevný hlas postrádal špičku. Ve vedlejších formálních oddílech, jako v jediném místě této kompozice, doprovázejí sbor varhany. Ženský sbor měl velmi čistou intonaci a krásnou barvu, jaká nebývá běžně zvykem.
Potěšila mě altová árie (Inflammatus et accensus ), které se Jana Wallingerová zhostila se ctí a dala jí vše potřebné. Proto je škoda, že ji orchestr dost často kryl. Závěrečná fuga (Amen ) nebyla tempově přehnaná, takže Petr Altrichter dal prostor vyznít všem hlasům bez přílišné uspěchanosti. Celá koncepce dirigenta se mi líbila, volil celkově spíše mírnější tempa. Kantáta tak získala na větší důstojnosti a vznešenosti. I přes výše zmíněné nedostatky bylo toto provedení nadstandardní a interpreti si vysloužili mimořádně dlouhé ovace.
