Velikonoční rozjímání „Ze všech sil“

Po monumentálním zahájení 30. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby v katedrále sv. Petra a Pavla skladbou Stabat Mater brněnského varhaníka Františka Musila (1852–1908) se druhý koncert letošního programu přesunul do komornějších a intimnějších prostor kostela sv. Augustina – právě zde vystoupil v pondělí 3. dubna soubor Cappella Mariana ve složení: Vojtěch Semerád (vysoký tenor), Ondřej Holub (tenor), Tomáš Král (baryton), Mélusine de Pas (viola da gamba), Jan Krejča (teorba) a Pablo Kornfeld (varhany). Kromě výběru z díla Marca-Antoina Charpentiera, Henryho Du Monta a Heinricha Schütze zazněla také světová premiéra skladby Ze všech sil Slavomíra Hořínky, která dala večeru jeho název.

Koncert zahájila Méditations pour le Carême (Meditace pro Svatý týden) francouzského barokního skladatele Marca-Antoina Charpentiera. V desetivěté postní meditaci ožívají nejen konkrétní biblické příběhy – zrazení Ježíše Jidášem, Petrovo zapření či Pilátův dialog s lidem – ale také obecnější duchovni principy osobní meditace. Charpentier navíc dokázal umně vyvážit obě tyto polohy. Zatímco u dramatičtějších výjevů zosobňují zpěváci buďto vypravěče, či rovnou konkrétní biblické postavy, ostatní výstupy jsou spíše kontemplativní povahy a skladatel s jednotlivými hlasy nakládá mnohem volněji.

Vojtěch Semerád, Ondřej Holub, Tomáš Král, foto Jan Prokopius

Obsazení pro tři mužské sólové hlasy (vyšší tenor – tzv. haut contre, tenor – tzv. taille a baryton – tzv. basse-taille) a basso continuo se z dnešního pohledu může jevit jako nezvyklé, avšak ve francouzské hudbě 17. století bylo poměrně hojné. Relativní podobnost hlasů z hlediska rozsahu a zabarvení umožňovala skladatelům dosáhnout nebývalé homogenity výrazu, a přitom stále pokrýt široké hudební spektrum. Trojice hlasů se chopili tenorista Vojtěch Semerád, který je současně i uměleckým vedoucím souboru Cappella Mariana, tenorista Ondřej Holub a barytonista Tomáš Král. Toto pěvecké trio prokázalo nejen bezchybné nastudování z hlediska techniky a práce s dynamikou, ale především výtečné porozumění textům, které interpretovali s výrazovou pestrostí i živým frázováním plným drobných akcentů a vnitřního pnutí, a to vždy s ohledem na zhudebňovaná slova. Meditativnější části tak byly vždy výrazným kontrastem k dramaticky pojatým větám s dialogy. To vše v těsném spojení s delikátním bassem continuem v obsazení viola da gamba (Mélusine de Pas), theorba (Jan Krejča) a varhany (Pablo Kornfeld), které fungovalo jako celistvý doplněk (a někdy i protiklad) ke zpěvním hlasům.

Krátkou varhanní vložkou se stalo Allemande gravis druhého francouzského skladatele Henryho Du Monta. Dílo bylo původně určeno pro soubor viol a pochází ze sbírky Cantica sacra z roku 1652. Sbírka drží významné prvenství, neboť se v ní vůbec poprvé objevuje číslovaný part bassa continua, který se stal nedělitelnou součástí barokní hudby i základním kamenem k vyučování hudební kompozice. Du Montův Allemande gravis je vzdušným a elegantním dílem s lehkou tanečností (allemande je jedním z tanců francouzské suity) a přesně tak jej Pablo Kornfeld i interpretoval.

Pablo Kornfeld, foto Jan Prokopius

Dalším dílem z pera Henryho Du Monta bylo malé trojhlasé moteto Jesu dulcedo cordium, ve kterém se opět navrátily zpěvní hlasy tenorů a barytonu. Převážně výrazně polyfonní faktura představovala odlišnou polohu než Charpentierovy meditace, kontemplativní charakter byl však jasným dramaturgickým pojítkem obou děl. Další paralelou bylo opět bezchybné vypointování pěveckých melodických linek v závislosti na textu i hybnosti hudby.

Barokní část koncertu uzavřel tzv. malý duchovní koncert (concerto ecclesiastico) O Jesu nomen dulce německého evangelického skladatele Heinricha Schütze. Jednalo se o jedinou skladbu, ve které z hlasů vystoupil pouze sólový tenor, a to v nastudování Tomáše Krále po boku bassa continua. Královo nastudování bylo pokorné, avšak s jemně expresivním „ostřím“, které se projevovalo především v gradačních plochách a na dlouhých melismatech. Toto uchopení však nepůsobilo dravě či násilně, ale spíše toužebně a zaníceně, čímž Král povedeně umocnil samotné vyznění textu.

Jan Krejča, Mélusine de Pas, foto Jan Prokopius

Závěr večera patřil světové premiéře skladby Ze všech sil Slavomíra Hořínky. Název skladby odkazuje k Ježíšově odpovědi na otázku, které přikázání je to největší. Latinské odpovědi z Matoušova evangelia rámuje proud jednoslabičných českých slov, která dle autora „pomyslně brání milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“.  Závěr díla pak tvoří autorská báseň, kterou skladatel psal při svém pobytu v Jeruzalémě. Svůj hudební účinek staví Hořínkova skladba na několika charakteristických (nejen ryze hudebních) motivech – jednoslabičná slova jako strach, vztek, bol, hrob, had či blud tvoří nejen tematický, ale především melodický a rytmický protiklad něžnému „refrénu“ na slova „mi brání“. Právě tento kontrast perkusivního a rozvláčně lyrického je jedním ze základních stavebních kamenů Hořínkova Ze všech sil. Další samostatnou částí – a pravým refrénem – je zhudebnění latinského textu „Diligens Dominum Deum tuum ex toto corde tuo et in tota anima tua et in tota mente tua“, neboli právě ono výše zmíněné „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“. Zde Hořínka sahá k tradičnějšímu a klenutějšímu polyfonickému vedení hlasů. Poslední osobitou částí je závěr vycházející z Hořínkovy básně – zde zpěv dostává recitativnější charakter a zaznívá nad dlouhou gambovou prodlevou s náhlými vzruchy v partu varhan. Skladba se (jak vlivem své nápaditosti, tak i díky svému provedení) stala dle mého nejpozoruhodnějším dílem večera. Ačkoliv se Cappella Mariana zaměřuje především na starou hudbu, nemají problémy ani s výrazivem současných hudebních kompozic – hlasy byly energické a plné napětí i vášně, tam, kde bylo třeba, a naopak sladké a oduševnělé v něžnějších úsecích skladby. Nejen zpěváci, ale také instrumentalisté zde mohli naplno projevit své interpretační schopnosti. Hořínka navíc dokáže staré nástroje účelně využívat a již úvodní vstup theorby s výrazným bartókovým pizzicatem prokázal, jak enormně vytříbený cit pro barvu i zapojení méně obvyklých technik skladatel má.

Druhý večer Velikonočního festivalu duchovní hudby představil dramaturgicky lahodný mix staré a současné hudební tvorby. Komorní formát koncertu byl po monumentálním zahájení rovněž vítanou změnou, a to vše bylo korunováno bezchybnými výkony sólistů i instrumentalistů. Vojtěch Semerád na samém konci večera vyslovil mj. přání, aby pondělní večer, nebyl jedinou příležitostí, kdy Hořínkova skladba zazněla. Nezbývá, než s uměleckým vedoucím souboru Cappella Mariana souhlasit a doufat, že se hudební tvorba pro „staré“ nástroje od současných skladatelů stane novým standardem. Míra intimity, kterou dokáže kupříkladu viola da gamba či theorba vytvořit, má totiž nepochybně v současné hudební tvorbě své místo. Je pouze třeba jej dále objevovat.

Sdílet článek: